Lekce 1 | autor: Ladislav Jakl

Patenty a průmyslové vzory

Slovo úvodem

Běžný čtenář se v životě setkává s názvy patent a průmyslový vzor a domnívá se, že jde o něco nového a užitečného, aniž si uvědomuje jejich skutečný význam. Ve skutečnosti je slovo patent názvem pro formu právní ochrany technických řešení, kterými jsou zpravidla vynálezy a užitné vzory. A označení průmyslový vzor je názvem pro právní ochranu vnějšího vzhledu výrobku, kterýžto vnější vzhled výrobku je často označován jako dizajn či design.

Vynálezy, užitné vzory a průmyslové vzory se obecně řadí mezi předměty průmyslového vlastnictví. Mezi ně se dále zahrnují i práva na označení, jako jsou ochranné známky, označení původu a zeměpisná označení a další označení, jako jsou například firemní jméno, puncovní značky, firemní značky, doménová jména a další.

Pojem průmyslové vlastnictví se v novodobé historii objevuje v Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883. Předmětem průmyslového vlastnictví jsou v ní uvedené nehmotné statky. Mezi předměty ochrany průmyslového vlastnictví zahrnuje tato mezinárodní úmluva patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory nebo modely, tovární nebo obchodní známky, známky služeb, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu. Za další úkol ochrany průmyslového vlastnictví se v této úmluvě pokládá potlačování nekalé soutěže. V souvislosti s vývojem vědy a techniky se mezi předměty právní ochrany průmyslového vlastnictví zařadily i topografie polovodičových výrobků, biotechnologické vynálezy a celá oblast výpočetní techniky.

Pojem průmyslové vlastnictví je užším pojmem pojmu duševní vlastnictví. Řada autorů míní, že je výstižnější pojem intelektuální vlastnictví, jak se s ním setkáváme v cizojazyčné literatuře a mezinárodních smlouvách.

Pojem duševního vlastnictví byl zcela jednoznačně definován v článku 2 Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, podepsané ve Stockholmu dne 14. července 1967. Pod pojmem duševního vlastnictví tato úmluva, vedle předmětů ochrany průmyslového vlastnictví, jak je uvádí Pařížská úmluva, rozumí práva:

• k literárním, uměleckým a vědeckým dílům,
• k výkonům výkonných umělců, zvukových záznamů a rozhlasovému vysílání,
• k vědeckým objevům a
• všechna ostatní práva vztahující se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.

Zjednodušeně lze konstatovat, že pojem duševního vlastnictví   v sobě zahrnuje práva k předmětům průmyslového vlastnictví  a práva autorská, včetně práv souvisejících s právem autorským.

Mezi tato práva související (dříve a v zahraniční literatuře označovaná též jako práva příbuzná) patří práva výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu, právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu, právo rozhlasového nebo televizního vysílatele k jeho původnímu vysílání, právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu, k němuž uplynula doba trvání majetkových práv, a právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny jím vydaného díla pro osobní potřebu.

Systém právní ochrany průmyslového vlastnictví, jako komplexní systém zahrnující nejen patenty, jak tomu bylo například u benátského zákona na ochranu patentů v roce 1474, nebo u anglického „Statute of Monopolies“ z roku 1623, resp. podle jiných pramenů z roku 1628, byl konstituován uzavřením Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví dne 23. března 1883[1]. Touto multilaterální mezinárodní úmluvou byla vytvořena i Unie na ochranu průmyslového vlastnictví. Měla již v samotném počátku širší dosah než jen na Evropu. Nicméně, tak jako i v jiných částech světa, položila pevné základy systému právní ochrany předmětů průmyslového vlastnictví v Evropě.

Základy tohoto systému právní ochrany průmyslového vlastnictví byly v pozdějších letech rozšiřovány a prohlubovány nejen jejími revidovanými zněními v Bruselu (1990), ve Washingtonu (1911),   v Haagu (1925), v Londýně (1934), v Lisabonu (1958), a ve Stockholmu (1967), ale i řadou dalších, zejména mnohostranných smluv. Patřila mezi ně zejména Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (1891), Madridská dohoda o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží (1891), Niceská dohoda o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek (1957), Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu, Locarnská dohoda o zřízení mezinárodního třídění průmyslových vzorů a modelů (1968), Štrasburská dohoda o mezinárodním patentovém třídění (1971) a Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (1975). V posledních desetiletích pak došlo k přístupu  k Budapešťské smlouvě o mezinárodním uznávání uložení mikroorganizmů k účelům patentového třídění (1977), Smlouvě o patentové spolupráci (1970), Dohodě o obchodních aspektech práv  k duševnímu vlastnictví – TRIPS (1994), Smlouvě o známkovém právu (1994), Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (1989) a Smlouvě o patentovém právu (2001).

Za nejvýraznější počátek systému průmyslově právní ochrany ve světě, zejména v Evropě, lze tedy pokládat uzavření Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví v roce 1883. Tato úmluva je univerzální všeobecnou mnohostrannou mezinárodní smlouvou, ke které postupně začaly přistupovat i mimoevropské státy. Pařížská úmluva tento systém vytvořila, jak pokud jde o předměty průmyslové právní ochrany, tak pokud jde o principy a účinky jejich právní ochrany. Na tuto mezinárodní smlouvu navazovala již uvedená celá řada mezinárodních smluv dalších, které evropský systém právní ochrany v celosvětovém kontextu dále vytvářely.

Ve vývoji právních úprav v oblasti průmyslových práv nastal v druhé polovině dvacátého století značný posun i uzavíráním regionálních úmluv. Mezi ně patří zejména Úmluva o udělování evropských patentů, vytvoření Evropského patentového úřadu, analogická úmluva o Evroasijském patentu s úřadem v Moskvě a konstituování dvou regionálních úřadů v Africe OAPI a ARIPO. V oblasti ochranných známek to bylo vydání Nařízení Rady Evropy č. 40/1994 o ochranné známce Společenství a vydání Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech-designech Společenství. V souvislosti s těmito posledními evropskými dokumenty byl vytvořen i Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a designy), ve španělském Alicante.

Pokud jde o právní úpravu v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví na území současné České republiky a na území Slovenské republiky, navázala tato na vývoj v bývalém Rakousko-Uhersku a v bývalém Československu. Československo po 1. světové válce patřilo mezi evropské země, které bezprostředně po vzniku své státnosti upravilo již v roce 1919 i právní vztahy v oblasti průmyslového vlastnictví a konstituovalo v Praze Patentní úřad a Patentní soud. Byly tak vytvořeny dostatečné předpoklady pro zajišťování právní ochrany v oblasti vynálezů, průmyslových vzorů a ochranných známek. Již v roce 1919 přistoupilo tehdy mladé Československo k Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví a k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních a obchodních známek a vyjádřilo již tehdy tak své stanovisko k významu mezinárodní spolupráce i v oblasti průmyslového vlastnictví. Úspěšný vývoj v tehdejším Československu však byl přerušen na několik let událostmi 2. světové války a na 40 let pak po změně politického systému po roce 1948.

Patentový systém, obvyklý ve vyspělých průmyslových zemích, byl v padesátých a následujících letech minulého století do značné míry zlikvidován. Po vzoru Sovětského svazu byla v tehdejším Československu zaváděna právní ochrana vynálezů ve formě autorských osvědčení. Tato forma právní ochrany nepočítala s konkurencí a tržním hospodářstvím. Zavedené autorské osvědčení redukovalo výlučnost průmyslově právní ochrany jen na takzvané ne-socialistické subjekty. Nedávalo jeho majiteli možnost, aby vyloučil z využívání vynálezu nebo průmyslového vzoru státní a družstevní organizace.

S ohledem na členství Československa v Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví se podařilo vedle autorského osvědčení zachovat i ochranu vynálezů patenty. Tuto formu ochrany však mohli využívat prakticky jen přihlašovatelé ze západních zemí. Z celkového počtu 6 až 10 tisíc tehdy přihlašovaných vynálezů ročně[2] bylo přihlašováno pouze 10 až 15 % žádostí o udělení patentu, a to téměř výlučně zahraničními přihlašovateli. Tento relativně malý zájem západních firem o patentování v Československu byl zapříčiněn ekonomickým a politickým mechanismem, který jim nevytvářel vhodné podmínky pro podnikání. Nepříznivý stav byl napraven až vydáním zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech.

Pokud jde o mezinárodní vztahy v oblasti práv na označení, Československá republika přistupovala bezprostředně po svém vzniku postupně k Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví, k Mezinárodní unii na ochranu živnostenského vlastnictví, obsahující i úpravu známkových práv, a k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních a obchodních známek, k Madridské dohodě o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží, k Niceské dohodě o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu ochranných známek, k Lisabonské dohodě na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu. V posledních letech Česká republika přistoupila ke Smlouvě o známkovém právu, k Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, k Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek a ke Smlouvě o patentovém právu.

V souvislosti se zánikem Československa vznikly na jeho bývalém území od 1. ledna 1993 dva nezávislé státy s mezinárodně právní subjektivitou – Česká republika a Slovenská republika. Oba nové státy převzaly na počátku své existence dříve existující právní úpravy, které platily koncem roku 1992 na území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. To znamená, že obě nové republiky převzaly existující zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, vyhlášku č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, zák. č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, vyhlášku č. 350/1991 Sb., o odměňování patentových zástupců, zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, vyhláška č. 187/1988 Sb., o řízení ve věcech ochranných známek, zákon č. 159/1973 Sb., o označení původu výrobků, a vyhlášku č. 160/1973 Sb., o řízení ve věcech označení původu výrobků.

Oba nové státy rovněž vstoupily od 1. ledna 1993 do práv a závazků vyplývajících z platných mezinárodních smluv, tedy i do smluv v oblasti průmyslového vlastnictví. Obě republiky se staly členem Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví, Madridské dohody o potlačování falešných a klamavých údajů o původu zboží, Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek, Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek, Lisabonské dohody o ochraně původu výrobků a o jejich mezinárodním zápisu, Locarnské dohody o mezinárodním třídění průmyslových vzorů a modelů, Smlouvy o patentové spolupráci (PCT)[3], Štrasburské dohody o mezinárodním patentovém třídění, Budapešťské smlouvy o mezinárodním uznávání uložení mikroorganismů k účelům patentového řízení a později i Smlouvy o známkovém právu.

Vedle shora uvedených smluv, týkajících se průmyslového vlastnictví, vstoupila nově vytvořená Česká republika koncem dvacátého století do práv a závazků i k dalším dvěma smlouvám spadajícím do širšího rámce „duševního vlastnictví“, tj. k Bernské úmluvě na ochranu literárních a uměleckých děl a ke Smlouvě o mezinárodní registraci audiovizuálních děl.

Právní ochrana technických řešení

Mezi technická řešení v oblasti průmyslově právní ochrany se zpravidla zařazují vynálezy, včetně biotechnologických vynálezů, a dále užitné vzory a topografie polovodičových výrobků. To přesto, že z věcného hlediska o „technické“ jejich znaky vždy nepůjde, jak je tomu právě u biotechnologických vynálezů nebo průmyslových vzorů. Za technická řešení se pokládají nejen ta, která vytvářejí nové výrobky a zařízení, ale i postupy jejich vytváření, označované jako výrobní postupy, ale i například i postupy měření a podobně. Mezi technická řešení se zahrnují i řešení, která se nedají chránit patentovou ochranou nebo ochranou zápisem do rejstříku užitných vzorů. Ta známe jako zlepšovací návrhy, nechráněná technická zdokonalení, ale i tak zvané know-how, kterým se rozumí psané i nepsané výrobní a provozní zkušenosti.

Patent, vynález, objev a užitný vzor

Jak již bylo dříve uvedeno, je slovo patent názvem pro právní ochranu vynálezu, zatímco vynález je předmětem této ochrany. Význam slova patent je dobře charakterizován větou některých vynálezců, když řeknou „Dám si to zapatentovat“. Úřední řečí chce původce říct, že požádá, aby mu na jím vytvořený vynález byla udělena právní ochrana ve formě patentu. Tato žádost se pak podává tak zvanou přihláškou vynálezu, nebo též tak zvanou patentovou přihláškou. A patent je pak udělován na daný vynález, který je tedy předmětem této ochrany.

Aby bylo možno obdržet patent na předmět přihlášky, musí toto řešení splňovat zákonem stanovené podmínky.  Tyto podmínky jsou v jednotlivých zemích uvedeny v tak zvaných patentových zákonech. U Evropského patentu, který poskytuje mezinárodní regionální ochranu v členských zemích Úmluvy o udělování evropských patentů, jsou uvedeny přímo v této mezinárodní úmluvě.

 Právní úprava právní ochrany vynálezů je v České republice zakotvena v zákoně č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (patentový zákon a v zákoně č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů.[4] Zásady, které jsou v těchto právních předpisech zakotveny, v podstatě odpovídají principům zakotveným v evropské legislativě o právní ochraně vynálezů.

Na vynálezy, které splňují těmito zákony stanovené podmínky, uděluje Úřad průmyslového vlastnictví (dále též jen „Úřad“) patenty. Patenty platí 20 let od podání přihlášky, za předpokladu, že jsou pravidelně placeny tak zvané udržovací poplatky. Většina patentů je však jejich majiteli udržována jen po kratší dobu, obvykle 8 až 10 let. A naopak, některé patenty, zejména na význačná léčiva a přípravky na ochranu rostlin, se na základě žádostí o dodatkové ochranné osvědčení udržuje po další dobu až 5 let.

Patent byl udělen i na vynález českého vynálezce Viktora Kaplana. Kaplanovy turbíny byly určeny především pro elektrárny na přehradách a na velkých řekách. Byla postavena například v Poděbradech již počátkem 20 století a poté se rozšířilo její využití po celé Evropě.

Kaplanova turbína pro vodní elektrárnu

A naopak patent na vynález ruchadla-pluhu bratří Veverků z dvacátých let devatenáctého století nebyl udělen, neboť si jej vynálezci nenechali patentovat a tak se uznání autorství a zasloužené odměny nedočkali.

Ruchadlo Foto: wikimedia.org

Podmínky patentovatelnosti vynálezů

Patenty se podle patentového zákona udělují na vynálezy, které jsou

• světově nové,
• jsou výsledkem vynálezecké činnosti, tj. jestliže pro odborníka nevyplývají zřejmým způsobem ze stavu techniky,
• a jsou průmyslově využitelné.

Za vynálezy schopné patentové ochrany zákon nepovažuje objevy, vědecké teorie a matematické metody[5], estetické výtvory, plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, hraní her nebo vykonávání obchodní činnosti, jakož i programy počítačů[6] a pouhé podávání informací[7]. Z patentování jsou tyto předměty však vyloučeny za předpokladu, že se týkají pouze těchto předmětů nebo činností jako takových (as such). V poslední době začala ve světě postupně převládat tendence, zejména v USA a Japonsku, která se rozšiřuje i do Evropy, udělovat patenty i na programy počítačů, pokud je jejich výsledkem technická operace[8] nebo technický výstup, například jestliže program definuje tělesné provedení výrobku nebo sekvencí činností při výrobním nebo jiném pracovním postupu, kterýžto výrobek nebo postup sám o sobě splňuje podmínky patentovatelnosti. V posledních letech, zejména v USA, se začaly udělovat patenty i na obchodní metody a i další země možnost jejich patentové ochrany zvažují, za analogických podmínek, jako je tomu u počítačových programů. Nutno však poznamenat, že udělení patentu na počítačový program či obchodní metodu se většina patentových úřadů brání.

Způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování lidského nebo zvířecích těla a diagnostické metody používané na lidském nebo zvířecím těle se nepovažují za průmyslově využitelné vynálezy.To se však netýká výrobků, zejména látek a směsí určených k použití při těchto způsobech ošetřování a diagnostik používaných na lidském nebo zvířecím těle.[9] Za patentovatelné však pokládá zákon použití látky nebo směsi při těchto způsobech, pokud je takové jejich použití světově nové.

Z patentování jsou vyloučeny vynálezy, jejichž využití by se příčilo veřejnému pořádku nebo dobrým mravům. Tuto výluku však nelze vyvodit jen z toho, že využití vynálezu je zakázáno právním předpisem[10].

Z patentování je vyloučeno perpetuum mobile, jímž je vykonstruované zařízení, které by mělo dodávat více energie, než se do něj přivádí. Žádosti o udělení patentu jsou zamítány s odůvodněním, že není průmyslově využitelný; dříve se tyto žádosti zamítaly i s odůvodněním, že daný problém nebyl vyřešen, ve své podstatě odporuje fyzikálním principům a není využitelný[11].

Perpetuum mobile Villarda de Honnecourta (kolem roku 1230) poháněné vodou přečerpávanou archimédovým šroubem

Z patentování je patentovým zákonem vyloučena ochrana nových rostlinných odrůd a plemen zvířat nebo v zásadě biologické způsoby pěstování rostlin či chovu zvířat.[12] Nejsou však z patentování vyloučeny nové mikrobiologické způsoby a výrobky těmito způsoby získané.[13] Právní ochrana nových rostlinných odrůd je však umožněna na základě samostatného zákona a upravena i mezinárodní smlouvou.

V této souvislosti je potřeba vyjasnit rozdíl mezi pojmy vynález a objev. Zatímco vynálezem je technické řešení ve shora uvedeném smyslu, objevem je zjištění či stanovení dříve neznámých vlastností či zákonitostí existujících ve světě, nezávisle na objeviteli. Na základě objevu pak může autor či i jiná osoba vytvořit světově nové technické řešení. Například na základě objevu vlastnosti chemické látky či sloučeniny může být vytvořeno léčivo schopné patentové ochrany. Objev sám o sobě se tedy nedá chránit patentem.

Mezi práva z udělených patentů na vynálezy patří především právo majitele patentu chráněný vynález vužívat, zakázat třetím osobám nedovoleně vynález využívat-výlučnost a na druhé straně má majitel patentu právo třetím osobám pronajmout formou udělení licence anebo dokonce udělené právo převést na třetí osobu (prodat).

Specifické otázky patentovatelnosti programů počítačů a obchodních metod

Jak již bylo v předchozích částech uvedeno, jsou programy počítačů a vykonávání obchodních činností z patentovatelnosti v evropských zemích jako takové vyloučeny. Avšak s dodatkem, že se tato výluka z patentovatelnosti týká pouze těchto předmětů nebo činností, jinými slovy, jak se většinou v odborné terminologii uvádí, jsou vyloučeny pouze "jako takové - as such".

Výluku počítačových programů a způsobů vykonávání obchodních činností s tímto dodatkem obsahuje i český patentový zákon. Stejné ustanovení je obsaženo i v článku 52 odstavci 2b) Úmluvy o udělování evropských patentů, jíž se od 1. července 2002 stala členem i Česká republika.

Podle metodiky českého Úřadu průmyslového vlastnictví se přitom počítačové programy nepovažují za vynálezy, a tedy nejsou patentovatelné jen samy o sobě, tzn. pokud je požadována ochrana pouze pro ně jako takové. Pokud však tvoří integrální součást návrhu, který má technický charakter, pak nelze patentovatelnost těchto návrhů vyloučit. Tato otázka je aktuální jak u programového vybavení (software) jako součásti technického řešení, tak i postupů spočívajících ve vykonávání obchodní činnosti (obchodních metod). Proto tedy výrobek nebo postup, které jsou technického charakteru, mohou být patentovatelné, dokonce i tehdy, když nárokovaný předmět definuje, nebo přinejmenším zahrnuje, program počítače, obchodní metodu apod. Počítačový program sám, nebo jako záznam na nosiči nebo jako signál, může být považován za vynález, jestliže tento program, spuštěný na počítači, má schopnost působit technický efekt, který přesahuje běžnou fyzikální interakci mezi programem a počítačem. Základním požadavkem je technický charakter vynálezu, který je třeba posoudit nejen na základě formulace patentových nároků, ale celého popisu vynálezu. Pokud tedy například znaky vynálezu mají čistě administrativní, účetní či finanční charakter, lze usoudit, že se jedná o pouhé vyjádření obchodní metody, a takový vynález se pak vyloučí z patentové ochrany i v případě, že tato obchodní metoda ke své činnosti používá technických prostředků. Na druhou stranu počítačový systém, vhodně naprogramovaný pro použití v určité oblasti, i když jde například o obchodní nebo finanční oblast, a který má charakter konkrétního přístroje ve smyslu fyzické podstaty nebo produktu, je možno považovat za patentovatelný vynález.

Evropské stanovisko k udělování patentů na počítačové programy je obsaženo zejména v rozhodnutí T 1173/97 Odvolacího senátu Evropského patentového úřadu, podle něhož "počítačový program, nárokovaný buď sám o sobě, nebo zaznamenaný na nosiči, není z patentovatelnosti vyloučen za všech okolností. Program uskutečněný pomocí počítače musí přinášet tak zvaný další technický efekt, tj. technický účinek, který přesahuje pouhou interakci mezi hardware a software".

Podobné zásadní stanovisko ve věci patentovatelnosti obchodní metody lze shledat v rozhodnutí u případu T 931/95 odvolacího senátu téhož úřadu, podle něhož musí mít patentování schopné řešení technický charakter. Patentovatelný, podle tohoto rozhodnutí, není například program, i když běží na počítači, který obsahuje pouze organizační a obchodní operace, které mají čistě obchodní povahu, ale postrádá technický charakter.

Ve smyslu těchto zásad bylo v Evropě, včetně České republiky, v posledních letech uděleno poměrně velké množství patentů na počítačové programy. V současné době se diskutuje otázka, zda by nebylo účelné výluku počítačových programů z právních norem vypustit a přizpůsobit se praxi zejména v USA a Japonsku, kde je pohled na jejich patentovatelnost mnohem liberálnější, včetně patentovatelnosti obchodních metod.

V souvislosti s možností patentové ochrany počítačových programů se diskutuje i otázka právní ochrany počítačových programů na základě autorského zákona.[14]

Podle autorského zákona se za dílo považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Za slabinu autorskoprávní ochrany počítačových programů se obecně pokládá skutečnost, že autorské právo nechrání myšlenku jako takovou, tj. myšlenky a principy, na kterých je program založen, ale jen vnější formu jejich vyjádření a že chrání program jen proti jeho přímému kopírování. Proto v oblasti technických řešení poskytuje autorské právo menší stupeň ochrany, než právo patentové, protože umožňuje vytvoření konkurenčního programu využívajícího či založeného na stejném principu či myšlence.[15] To je také důvod, proč se umožňuje alespoň v některých případech patentová ochrana počítačových programů a proč se hledají i jiné možnosti jejich ochrany, jako pomocí ochranných známek, předpisů o obchodním tajemství, nekalé soutěži aj.

Právní ochrana vnějšího vzhledu výrobku

Na rozdíl od právní ochrany technických řešení patenty a zápisem do rejstříku užitných vzorů, vnější vzhled výrobku, možno říct estetický vzhled výrobku se dá chránit zápisem do rejstříku průmyslových vzorů. Vnější vzhled výrobku je často předmětem i autorskoprávní ochrany, neboť jde o dílo, někdy označované jako dílo užitého umění. Pokud je v takovém případě požádáno o zápis takového díla do rejstříku užitných vzorů, mluví se o souběhu autorskoprávní a průmyslově právní ochrany.  

Průmyslový vzor

Průmyslové vzory se na území České republiky i Slovenské republiky chrání od samého počátku vzniku tehdejší Československé republiky v roce 1918, již také proto, že jsme se jako členský stát Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví zavázali i hránit průmyslové vzory jako předmět průmyslového vlastnictví. Právní úprava v oblasti průmyslových vzorů v České republice již není součástí patentového zákona, ale 1. října 2000 nabyl účinnosti samostatný zákon č. 207/2000Sb., o ochraně průmyslových vzorů. Průmyslové vzory, které splní předepsané podmínky, zapíše Úřad do rejstříku průmyslových vzorů a přihlašovatel se stane vlastníkem zapsaného průmyslového vzoru. Zápis průmyslového vzoru do rejstříku Úřadu poskytuje jeho vlastníku ve vztahu k tomuto  průmyslovému vzoru zákonem stanovená práva.

Průmyslový vzor č. 12603 „Keramický ozdobný džbán“
původců Marie Hlaváčové, Brno a Jaroslava Nedůchala, Kyjov 

Průmyslový vzor je způsobilý zápisu do rejstříku a tedy způsobilý ochrany, je-li světově nový a má individuální povahu. Do rejstříku Úřad průmyslového vlastnictví nezapíše průmyslový vzor, který je shodný s průmyslovým vzorem již zapsaným v České republice s dřívějším právem přednosti. Rovněž nebude zapsán průmyslový vzor, který je v rozporu se zásadami veřejného pořádku nebo dobrými mravy.

Za výrobek zákon pokládá řemeslně nebo průmyslově vyrobený předmět, obal, úpravu, grafický symbol a typografický znak, včetně součástek určených k sestavení do jednoho složeného výrobku. Tyto součástky jsou schopné ochrany za podmínky, jestliže jsou i po začlenění do složeného výrobku při běžném užívání viditelné a jestliže samy o sobě splňují požadavek novosti a individuální povahy průmyslového vzoru. Podle zákona o průmyslových vzorech za výrobek se nepokládá počítačový program a tudíž jej jako průmyslový vzor nelze chránit.

Průmyslový vzor se považuje za nový, nebyl-li přede dnem práva přednosti zpřístupněn veřejnosti, například zápisem do rejstříku, veřejnosti přístupným vystavením, užíváním, prodejem a podobně.

Za veřejnosti přístupným zveřejněním se však nepokládá, jestliže se vzorem byla seznámena třetí osoba pod výslovnou nebo předpokládanou podmínkou důvěrnosti. Na závadu novosti průmyslového vzoru rovněž není, jestliže tento byl zpřístupněn veřejnosti jeho původcem nebo jeho právním nástupcem či třetí osobou jako důsledek poskytnuté informace nebo jednání, a to během 12 měsíců přede dnem podání přihlášky nebo přede dnem jinak získaného práva přednosti. Na závadu novosti průmyslovému vzoru rovněž není, jestliže byl zpřístupněn veřejnosti v uvedeném období v důsledku zneužití ve vztahu k původci nebo jeho právnímu nástupci. Za shodné se z hlediska novosti považují průmyslové vzory, které se liší pouze nepodstatně.

Individuální povahu vykazuje průmyslový vzor, jestliže u informovaného uživatele vyvolává dojem, který je odlišný od celkového dojmu oproti dojmu vyvolaného jiným porovnávaným vzorem. Přitom se přihlíží k míře volnosti, kterou měl původce při tvorbě průmyslového vzoru.

Za průmyslový vzor se dále nepokládá technické a konstrukční řešení, přenesení známé vnější úpravy výrobku na výrobek jiného druhu, nebo vnější úprava vytvořená zvětšením či zmenšením známé vnější úpravy výrobku a dále záměna materiálu pro vnější úpravu výrobku, architektonické řešení stavby, vnější úprava výrobku zjistitelná jen při zvláštní pozornosti a barva vzoru, není-li užita ve spojení s tvarem, s obrysem nebo kresbou.

Charakteristickými znaky průmyslového vzoru jsou tedy znaky estetické, nikoliv technické. Jde tedy v podstatě o ochranu vzorů vkusových, nikoli užitných. Na průmyslový vzor ve smyslu zákona se však neklade požadavek určité estetické úrovně. Postačuje, není-li esteticky indiferentní a vykazuje-li určitou osobitost. Při splnění podmínky průmyslové využitelnosti průmyslového vzoru mohou být průmyslovými vzory ve smyslu zákona i díla užitého umění a autor takového díla může pro své dílo vedle autorskoprávní ochrany získat i ochranu podle tohoto zákona poskytovanou průmyslovým vzorům.

Rozsah a trvání ochrany průmyslového vzoru

Rozsah ochrany je dán vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v rejstříku průmyslových vzorů. Do rozsahu ochrany spadá každý průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Do rozsahu ochrany se však nezahrnují znaky, které jsou předurčeny jeho technickou funkcí, nebo znaky, které musí být nutně reprodukovány, aby výrobek mohl plnit svoji funkci.

Doba ochrany průmyslového vzoru činí 5 let od data podání přihlášky. Tuto dobu ochrany je možno po zaplacení stanoveného poplatku opakovaně obnovovat čtyřikrát, vždy o 5 let, až na celkovou dobu ochrany 25 let.

Zákon o průmyslových vzorech nepřevzal z dřívější právní úpravy ustanovení o tom, že Úřad průmyslového vlastnictví provádí i u průmyslových vzorů určovací řízení. Určení rozsahu ochrany je tedy u průmyslových ve výlučné pravomoci soudů.

Právo k průmyslovému vzoru

Právo k průmyslovému vzoru má jeho původce nebo jeho právní nástupce. Spolupůvodce má k průmyslovému vzoru právo v rozsahu odpovídajícím jeho podílu na jeho vytvoření, tj. podílu na tvůrčí činnosti, při níž byl průmyslový vzor vytvořen. Přihlásit průmyslový vzor k ochraně je oprávněn ten, kdo má na něj právo, tedy jeho původce nebo nástupce. Pokud byl průmyslový vzor vytvořen ke splnění úkolu vyplývajícího z pracovního poměru, z členského nebo jiného podobného vztahu, přechází právo na průmyslový vzor na toho, kdo původci vytvoření tohoto vzoru zadal, pokud nebylo ve smlouvě stanoveno jinak. Původce průmyslového vzoru má právo být uveden v přihlášce průmyslového vzoru a být zapsán do rejstříku průmyslových vzorů.

Právo na původství i u zaměstnaneckého průmyslového vzoru zůstává nedotčeno. Vztahy mezi původcem a zaměstnavatelem jsou u průmyslových vzorů řešeny obdobně jako u zaměstnaneckých vynálezů, včetně povinnosti původce zaměstnavatele zpravit o vytvoření tohoto vzoru, tříměsíční lhůty zaměstnavatele na uplatnění práva k tomuto vzoru i práva původce na přiměřenou odměnu. Pro její výši je dle zákona rozhodný přínos dosažený využitím průmyslového vzoru nebo jiným uplatněním. Přihlíží se však k materiálnímu podílu zaměstnavatele na vytvoření vzoru a k rozsahu pracovních úkolů původce. Podobně jako u vynálezů počítá zákon s možností dodatečného vypořádání, pokud by se již vyplacená odměna dostala do zjevného nepoměru s přínosem dosaženým pozdějším využitím nebo jiným uplatněním průmyslového vzoru.

Vlastník průmyslového vzoru zapsaného v rejstříku má výlučné právo tento vzor užívat, bránit třetím osobám užívat jej bez jeho souhlasu, poskytnout souhlas k jeho užívání třetím osobám (poskytnout licenci) nebo na ně průmyslový vzor převést.

Užíváním průmyslového vzoru se rozumí zejména jeho výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku ztělesňujícího zapsaný průmyslový vzor, nebo jeho skladování k uvedeným účelům.

Práva ze zapsaného průmyslového vzoru platí ode dne podání přihlášky. Pokud však přihlašovatel podle § 38 odstavce 4 zákona požádal o odklad zveřejnění průmyslového vzoru, jeho majitel může uplatňovat práva ze zápisu vůči třetím osobám jen tehdy, nebyl-li průmyslový vzor užíván v dobré víře.

Mezi základní práva ze zapsaného průmyslového vzoru patří právo jeho majitele průmyslový vzor sám využívat, nebo udělit licenci na využívání průmyslového vzoru anebo průmyslový vzor zcela nebo zčásti převést na třetí osobu a rovněž zakázat třetím osobám nedovoleně vzor využívat-výlučnost.

Průmyslový vzor a design

Jak již bylo uvedeno, pro zapsaný vzor do rejstříku průmyslových vzorů se obecně užívá název „průmyslový vzor“. Tento název užívá univerzální mezinárodní Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví z roku 1883. Při úpravě ochrany vnějšího vzhledu výrobku v rámci Evropské unie bylo použito nového termínu „design“. Tohoto termínu namísto průmyslového vzoru užila i slovenská legislativa. Autorovi tohoto pojednání se název „design“ pro název předmětu průmyslově právní ochrany nejeví příliš vhodný, neboť pod dizajnem se v lidské mluvě nepochybně rozumí jakýkoliv vnější vzhled výrobku, nejen toho, který se zapisuje do rejstříku, který vede zápisný úřad na ochranu průmyslového vlastnictví.  

Nové rostlinné odrůdy

Nové rostlinné odrůdy všech rodů a druhů rostlin, mezi něž patří zejména odrůdy dřevin, chmele, révy vinné a brambor, jsou ve většině zemí, včetně České republiky, chráněny jejich zápisem do příslušného rejstříku, stanovením názvu odrůdy a vydáním šlechtitelského osvědčení. Ochranná práva k rostlinné odrůdě mohou být udělena jen v případě, že jde o novou odrůdu, o odrůdu, která je odlišná od dosud existujících odrůd a jestliže vykazuje její stálost.   

Slovo závěrem

Právní ochrana vynálezů a průmyslových vzorů patří nepochybně mezi nástroje, jak dosažené výsledky tvůrčí práce jejich původců zajistit proti zneužití jinými osobami a jak pro tyto původce zajistit i přiměřenou odměnu v případě využití výsledků jejich práce. Právní ochrana vynálezů a průmyslových jejich zápisem do rejstříku vynálezů a udělení patentu, a zápisem do rejstříku průmyslových vzorů, je mnoha lety osvědčeným nástrojem této ochrany. A to nejen ve vlastní zemi, ale i zahraničí, díky uzavřeným mezinárodním smlouvám v celém světě a regionálním dohodám o Evropském patentu a ochranné známce a designu Společenství. Lze předpokládat, že připravované právní úpravy povedou ještě k lepšímu zajištění práv pro ty, kteří do vytvoření nových vynálezů a průmyslových vzorů vložili svoje schopnosti, úsilí a investice.

ZASTAVENÍ č. 1

Shrnutí základních myšlenek:

• Právní ochrana průmyslového vlastnictví řeší právní ochranu technických řešení, vnějšího vzhledu výrobku, a označení zapsaných ro rejstříku ochranných známek a do rejstříku označení původu a zeměpisných označení.
• Právní ochrana technických řešení zahrnuje právní ochranu vynálezů, včetně biotechnologických vynálezů, na které se udělují patenty, právní ochranu technických řešení i s nižší odbornou úrovní jejich zápisem do rejstříku užitných vzorů a právní ochranu topografií polovodičových výrobků, jejich zápisem do rejstříku topografií.
• Právní ochrana vnějšího vzhledu výrobku se chrání jeho zápisem do rejstříku průmyslových vzorů, v Evropě označovaných i jako designy. Vnější vzhled výrobku může požívat právní ochrany i na základě autorského zákona.
• Právní ochrana označení obsahuje označení zapisovaná do rejstříku ochranných známek, do rejstříku označení původu a zeměpisných označení.
• Nové rostlinné odrůdy jsou chráněny jejich zápisem do rejstříku rostlinných odrůd, stanovením jejich názvu a vydáním šlechtitelského označení.
• Průmyslová práva je možno chránit v tuzemsku i v zahraničí po stanovenou dobu, za předpokladu placení udržovacích poplatků.

Pojmy k zapamatování:

Průmyslová práva – zahrnují právní ochranu vynálezů, včetně biotechnologických vynálezů, topografií polovodičových výrobků, užitných vzorů, průmyslových vzorů, ochranných známek a označení původu a zeměpisných označení. 

Vynález – vyřešení technického problému, které je světově nové, má dostatečnou vynálezeckou úroveň, je průmyslově využitelné a není zákonem vyloučeno z právní ochrany patentem.

Patent – název pro formu právní ochrany vynálezu, který se zapisuje do rejstříku vynálezů. V osmdesátých letech užívaný název pro právní ochranu vynálezu „autorské osvědčení“ byl opuštěn.

Objev – jeho autor nevytváří nové řešení daného problému, ale stanoví dříve neznámé vlastnosti a zákonitosti existující ve světě, které nezávisle na něm již existovaly. Na základě stanoveného objevu pak může jeho autor i třetí osoby vytvářet nová řešení, která jsou patentovatelná. Na objev samotný patent nelze udělit.

Průmyslový vzor - je název pro zapsané vnější podoby výrobků (designy) do rejstříků zápisných úřadů.

Rostlinná odrůda - mezi něž patří zejména odrůdy dřevin, chmele, révy vinné a brambor, jsou ve většině zemí, včetně České republiky, chráněny jejich zápisem do příslušného rejstříku, stanovením názvu odrůdy a vydáním šlechtitelského osvědčení. Ochranná práva k rostlinné odrůdě mohou být udělena jen v případě, že jde o novou odrůdu, o odrůdu, která je odlišná od dosud existujících odrůd a jestliže vykazuje její stálost. Udělováním právní ochrany na nové rostlinné odrůdy byl v české republice pověřen resort Ministerstva zemědělství a výživy.

Perpetuum mobile, vykonstruované zařízení, které by mělo dodávat více energie, než se do něj přivádí, které odporuje fyzikálním zákonům a tudíž není využitelné.

Základní práva vlastníka průmyslově právní ochrany – základním jeho právem je, že může jiné osoby vyloučit z možnosti využívat jeho chráněný předmět, tedy vynález nebo průmyslový vzor - tedy výlučnost.  Vlastník patentu nebo zapsaného průmyslového vzoru má možnost předmět ochrany sám využívat, nebo jiným osobám udělit licenci k využívání předmětu ochrany (pronajmout), nebo jemu udělené právo zcela nebo z části převést na jinou osobu (prodat).

Úřad průmyslového vlastnictví – je v České republice ústředním orgánem státní správy, který je příslušnými zákony zmocněn k udělování právní ochrany na předměty průmyslového vlastnictví, včetně vynálezů a průmyslových vzorů. V jiných státech jsou názvy těchto úřadů, oprávněných jejich zákony k udělování ochrany na předměty průmyslového vlastnictví, podobné, označované často jako zápisné patentové a známkové úřady a podobně.

 Úkoly pro zájemce

1. Pokuste se vlastními slovy vysvětlit rozdíl mezi pojmy vynález a patent.
2. Existovala ještě i jiná forma ochrany vynálezu ?
3. Je možno chránit vynález i jinak než patentem?
4. Dají se chránit patentem i jiná než technická řešení problému?
5. Jaký je rozdíl mezi vynálezem a užitným vzorem?
6. Zkuste vysvětlit rozdíl mezi užitným vzorem a průmyslovým vzorem
7. Pokuste se vysvětlit rozdíl mezi vynálezem a objevem.
8. Proč si myslíte, že velké světové firmy usilují o udělení patentové ochrany na jejich počítačové programy, i když některé počítačové programy jsou chráněny i autorskými programy.
9. Můžete uvést jak je možno chránit vynálezy a průmyslové vzory v zahraničí ?
10. Můžete stručně uvést jaká jsou základní práva majitele patentu a průmyslového vzoru ?

Základní literatura:

• JAKL, L. Duševní vlastnictví a jeho právní ochrana. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-87956-00-7
• JAKL, L. Právní ochrana vynálezů a průmyslových vzorů. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2004. ISBN 80-7282-017-6
• ČADA, K. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2
• JAKOB, S.R., ALEXANDER D., FISCHER, M. Guidebook to Intellectual Property, Siuxth edition, Oxford: Hart Publishing, 2013

Kontrolní otázky

Otestujte si znalosti z kurzu Patenty a průmyslové vzory

Zahájit test