Lekce 2 | autor: Marek Beneš

Autorské právo

Slovo úvodem

Autorské právo je v současné době poměrně často skloňovaným pojmem, objevujícím se stále častěji v nejrůznějších odborných, poloodborných či zcela laických diskuzích. Poslední dobou je pak autorskoprávní problematika navíc medializována, často však bez potřebného základního informačního povědomí o ní. S autorským právem se dnes již zdaleka nesetkávají pouze odborníci, ať již jde o právníky, nebo autory a jiné tvůrce samotné. Autorské právo se dnes dotýká každého z nás, tím více, čím více si zvykáme používat tzv. nová média, nebo chcete-li informační technologie. Veřejnost se tím stále častěji dostává na pole, které je pro ni polem neznámým. Tento vzdělávací materiál si klade za cíl, aby ono obrazné pole nebylo polem minovým, tedy aby se uživatelé nejen internetu, ale i jiných informačních kanálů, vyznali v pravidlech, která v této oblasti z hlediska autorskoprávní ochrany platí.

Text vychází z platného českého i slovenského práva, a protože oba autorskoprávní systémy jsou si velice podobné, tím spíše po nabytí účinnosti nového slovenského autorského zákona od 1. 1. 2016, popisuje text platný stav v obou státech společně. Na odlišnosti mezi českým a slovenským autorským právem text upozorňuje a doplňuje ho i oběma relevantními odkazy na příslušný právní předpis.

Pojmy autorské právo, duševní vlastnictví a nehmotné věci

Tak jako průmyslové vlastnictví, i autorské právo je užším pojmem pojmu duševní vlastnictví. Samotné duševní vlastnictví pak bývá řazeno pod širší pojem nehmotných věcí. Nový občanský zákoník definuje v § 489 věc v právním smyslu jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebám lidí. V § 496 jsou nehmotné věci definovány jako práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty, na rozdíl od hmotných věcí, které nový občanský zákoník definuje jako ovladatelné části vnějšího světa, které mají povahu samostatného předmětu.[1]

Mezi nehmotné věci pak řadíme:

1. výsledky duševní činnosti (duševní vlastnictví) a
2. hodnoty a projevy lidské osobnosti.

Zatímco u duševního vlastnictví se předpokládá určitá duševní činnost člověka, ochrana hodnot a projevů lidské osobnosti chrání člověka i bez jakéhokoliv jeho aktivního přičinění. U předmětů duševního vlastnictví je tedy podstatný alespoň určitý stupeň duševní nebo tvůrčí aktivity. Autor musí vyvinout tvůrčí činnost, aby vytvořil chráněné autorské dílo, např. knihu nebo píseň. Vynálezce musí vykonat jistou vynálezeckou činnost, aby vytvořil patentovatelné technické řešení. Designér musí vytvořit vzhled výrobku. A herec vytvoří svůj umělecký výkon jedině svojí hereckou aktivitou na jevišti.

Naproti tomu projevy lidské osobnosti chráníme bez jakékoliv duševní nebo tvůrčí činnosti. Práva ochrany osobnosti k fotografii našeho obličeje existují i přes to, že fotografovaná osoba pouze stála / seděla modelem. Pouhé stání před objektivem není ani tvůrčí, ani duševní činností. A přesto je výsledek, tedy fotografická podobizna, chráněn ustanoveními o ochraně osobnosti v občanském zákoníku (§ 81-90 občanského zákoníku). Naopak fotograf, tedy osoba fotografující, na rozdíl od modela/modelky, tedy osoby fotografované, duševní aktivitu vyvíjí. Musí připravit kompozici, rozmyslet úhel fotografie, přemýšlet o světle a stínu, nastavit clonu a zvolit okamžik, kdy zmáčkne spoušť. Fotograf je tedy autorem fotografie, která je výsledkem jeho duševní činnosti. Je autorským dílem a spadá pod pojem duševní vlastnictví. Model/modelka naopak nevyvinuli duševní činnost a jejich práva k fotografii tedy pod autorské právo nespadají. Nicméně existuje jejich právo k projevu jejich osobnosti, chráněné občanským zákoníkem. Oba druhy práv pak společně patří pod pojem nehmotných věcí.

Pokud se zabýváme pojmem autorské právo, měli bychom spíše použít úplné označení autorské právo a práva související (někdy také označovaná za práva příbuzná). Autorský zákon v Česku[2] i autorský zákon na Slovensku[3], podobně jako předpisy v jiných evropských státech, kromě samotných práv autorů totiž chrání a upravuje i práva výkonných umělců, producentů zvukových a audiovizuálních záznamů a vysílatelů, jakož i některá další práva, souhrnně označována jako práva související s právem autorským.

V dnešním na internetu se odehrávajícím světě se často namísto pojmu autorské právo setkáváme s anglickým ekvivalentem copyright. Označení copyright však není v našem právním prostředí přesné. Pochází z anglosaského právního prostředí a vystihuje tamní pojetí autorského práva. Copyright v překladu znamená právo kopírovat, tedy right to copy. Pokud bychom do angličtiny přeložili výraz autorské právo, došli bychom nutně k pojmu author's right. Čím je to způsobeno? Anglosaský právní systém v autorském právu klade historicky důraz na tzv. majetková práva, tedy obrazně řečeno na vše, co lze na autorství nějak zpeněžit. Historicky to bylo zejména povolení tisknout kopie knih, tedy right to copy. Důraz na osobu autora a na jeho osobnostní složku je naopak blízký kontinentálnímu právu. V kontinentální Evropě vychází autorské právo z tzv. dualistické koncepce – kromě majetkových práv má u nás autorské právo i osobnostní složku. Do ní patří práva neodmyslitelně spojená s osobností autora. Zejména se jedná o nedotknutelnost díla bez souhlasu autora a o právo osobovat si autorství, tedy být uváděn jako autor. Proto jsou také osobnostní práva tradičně nepřevoditelná. Autorem je vždy jen člověk, nikdy právnická osoba. Naproti tomu ve Spojených státech amerických, kde se vychází z koncepce anglosaské, osobnostní složku práv neznají. Zde je vše otázkou dispozice a tedy i možného zpeněžení. Autorem může být i právnická osoba, v případě tzv. work made for hire[4]. Jinými slovy, přednost nemá osobnost autora, ale ochrana investice – kdo zaplatil vytvoření díla, ten je autorem. Proto se autorské právo anglicky označuje jako copyright.

„Víš co je to copyright?“ „Jo, to znamená správně kopírovat!“

Historický exkurz

Základy novodobého autorského práva bychom našli v historické ochraně monopolu, kterou propůjčoval za určitých okolností panovník. Svým způsobem lze takové základy vidět již ve starověkém Egyptě, kde stavaři pyramid používali pro odlišení stavbařských škol odlišné značky. V antickém Řecku na ostrově Sybaris existovala ochrana monopolu pro tvůrce nového pokrmu, který měl právo výhradní přípravy po dobu 1 roku. Autorské právo v našem slova smyslu však musíme hledat později – až v roce 1709, kdy byl vydán britský zákon královny Anny (Statute of Anne) – první autorský zákon, který přenesl těžiště ochrany od vydavatelů k autorům a zajistil ochranu státem, resp. soudem. Tento zákon využil starší princip registrace práva na kopírování díla (Copyright), zavedený původně jako nástroj cenzury za Jindřicha VIII. (cenzura proti dovozu knih kritizujících krále za jeho nakládání s manželkami a spory s církví). Autorské právo tak bylo prvně kodifikováno nikoliv jako ochrana kreativity autorů, ale jako nástroj cenzury.

Přelomovou událostí pro autorské právo bylo přijetí mezinárodní smlouvy – v roce 1886, tedy jen 3 roky po přijetí tzv. Pařížské unijní úmluvy (na ochranu průmyslového vlastnictví) byla přijata Bernská úmluva o ochraně děl literárních a uměleckých, která prvně zavedla princip neformálnosti vzniku ochrany autorských děl.

V českých zemích sahá historie právních předpisů na ochranu autorského práva do poloviny 19. století: V roce 1846 byl vydán Císařský patent chránící autora proti vydavateli, v roce 1895 následoval Zákon o právu původcovském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým. Prvorepublikovým předpisem byl Zákon o právu autorském z roku 1926. Další, již v totalitní době přijatý autorský zákon byl přijat v roce 1953, další pak v roce 1965. Na něj navázal v Česku až dnešní autorský zákon č. 121 z roku 2000 (zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů). Na Slovensku byl vydán po vzniku samostatné republiky autorský zákon č. 383/1997 Z.z. a poté č. 618/2003 Z.z., který od 1. 1. 2016 nahrazuje nový autorský zákon č. 185/2015 Z.z.

Právní ochrana autorských děl

Autorskoprávní ochrana chrání, podobně jako je tomu u dalších práv duševního vlastnictví, především investici. Každé vytvoření autorského díla s sebou nese náklady. Ať už materiální (fotograf musí mít kvalitní fotoaparát, paměťovou kartu, stativ, ateliér, odpovídající software, malíř potřebuje barvy, štětce a plátno, programátor kvalitní a rychlý počítač a nainstalované počítačové programy), nebo časové (každá tvůrčí práce trvá nějaký čas, spisovatel píše knihu i několik let, architekt navrhuje dům několik měsíců, scénárista píše scénář v řádu měsíců až let). Zákonodárce proto poskytuje prostřednictvím zákona autorovi jistý druh monopolu. Pouze autor může svolit k užití díla, k jeho změně, k jeho zveřejnění. Kromě investice je také chráněna autorova osobnostní složka, zejména právo autora rozhodnout o tom, pod jakým jménem bude dílo na veřejnosti užíváno.

Principy ochrany autorského práva

Ochrana prostřednictvím autorského práva stojí na následujících principech:

• Teritorialita
• Absolutní výlučná ochrana
• Neformálnost vzniku ochrany
• Nepřevoditelnost
• Časové omezení (u majetkových práv)
• Ochrana formy, nikoliv obsahu

O těchto principech bude pojednáno dále v textu, nicméně již v úvodu je zapotřebí se více zabývat těmi nejdůležitějšími z nich. Klíčovým znakem je neformálnost vzniku ochrany. Na rozdíl od průmyslových práv, autorské právo vzniká neformálně, tedy není zapotřebí žádné formality, žádného aktivního úkonu. Autorské právo vznikne automaticky momentem vytvoření díla autorem. Autor nemusí podávat přihlášku k žádnému úřadu, nemusí platit žádný poplatek, nemusí čekat na výsledek řízení o zápisu do rejstříku. Na rozdíl od práv průmyslového vlastnictví je tedy vznik ochrany jednodušší a levnější. Nevýhodou naopak je, že v případě sporu o autorství chybí jednoznačný důkaz v podobě zápisu práva do jakéhokoliv veřejného rejstříku a autor je odkázán na podpůrné důkazy.

Dalším znakem autorskoprávní ochrany je nepřevoditelnost. Autor nemůže autorství převést na třetí osobu. Převoditelná nejsou ani osobnostní, ani majetková práva. Autor se nemůže autorství vzdát, nemůže svá autorská práva nikomu ani darovat, ani prodat. Autor stále zůstává autorem. I když de facto se autor může veškerých práv zdát, resp. je zpeněžit formou poskytnutí výhradní neomezené licence ke všem způsobům užití (v praxi se mluví o tzv. vykupování práv), stále de iure zůstává autorem. To se týká i zaměstnaneckého díla: I když veškerá majetková (a de facto i osobnostní) práva vykonává zaměstnavatel, autorem se stát nemůže.

Nejdůležitějším znakem autorskoprávní ochrany a také největším rozdílem oproti právům průmyslovým je ochrana formy. Autorské právo totiž nechrání obsah díla. Nechrání význam, myšlenky v díle obsažené, originalitu nápadu. Chrání pouze vnější formu provedení. Autorské právo chrání pouze konkrétní vyjádření, přičemž odlišné vyjádření stejných myšlenek není porušením autorského práva, ale novým vyjádřením, tedy novým autorským dílem. Obě taková díla pak budou mít stejný rozsah ochrany. Pozor ovšem na zpracování. Zpracování, tedy úprava díla, již není novým vyjádřením, ale přetvořením existujícího díla, k němuž je zapotřebí souhlasu autora díla původního.

Autorské dílo

Definici autorského díla obsahuje § 2 českého autorského zákona a § 3 slovenského autorského zákona. Oba právní předpisy jsou od 1. 1. 2016 v definici autorského díla prakticky totožné. Za autorské dílo zákon považuje dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. V definici je zdůrazněna zásada ochrany formy, a to jak požadavkem na vyjádření díla v objektivně vnímatelné podobě, tak i ve zdůraznění faktu, že dílo je chráněno bez ohledu na obsahové kvality. Tedy i dílo drobné, krátké, nekvalitní, odbyté, neúčelné, neprodejné či bezvýznamné je chráněno formálně stejně, jako dílo značného rozsahu či hodnoty.

Základní rozdělení děl je v českém i slovenském autorském zákoně vedeno po ose 1. díla umělecká (včetně literárních) a 2. díla vědecká. Rozdělení na tyto dvě kategorie má opodstatnění především ve vztahu k uměleckým výkonům. Pouze provedení díla uměleckého totiž může mít povahu uměleckého výkonu, chráněného v rámci ochrany práv souvisejících. Provedení vědeckého díla, například vědecké přednášky, naopak uměleckým výkonem není. Tedy pouze umělecké dílo lze provést jako umělecký výkon a umělecký výkon musí vždy vycházet z uměleckého autorského díla, s jedinou výjimkou. Výkon artisty je totiž chráněn jako umělecký výkon i bez toho, aby mu předcházelo vytvoření autorského díla, které by artista prováděl.

Druhy autorských děl:

• Díla slovesná (patří jak do skupiny děl vědeckých, tak i uměleckých a literárních)
• Díla hudební (vyjádřena notovým záznamem, zpěvem či hudebními a obdobnými nástroji a to živou produkcí nebo na zvukovém záznamu)
• Dílo dramatické
• Dílo hudebně dramatické (tzv. velká práva): dramatické dílo ve spojení se scénickou hudbou
• Dílo choreografické a dílo pantomimické
• Dílo fotografické
• Dílo audiovizuální (zejména kinematografické)
• Dílo výtvarné (zejm. sochařské, malířské, grafické)
• Dílo architektonické, dílo urbanistické
• Dílo užitého umění
• Dílo kartografické

Zvláštní postavení mají ve vztahu k obecné definici autorského díla počítačový program a fotografie. U těchto autorských děl se hovoří o tzv. fiktivních dílech, u kterých se nevyžaduje prvek jedinečnosti. Počítačový program je chráněn jako autorské dílo, pokud je původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Fotografie se považuje za autorské dílo, pokud je původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem, i bez požadavku jedinečnosti.

Příklad: Fotografie z dopravní kamery, která měří rychlost, autorským dílem není. Nesplňuje totiž požadavek duševního výtvoru autora. Fotografii pořizuje automat podle toho, jak je naprogramován, např. každé auto, které jede více než 50 km/h je automatem vyfotografováno. Taková fotografie nevznikla ničím duševním výtvorem, chybí jí tvůrčí činnost autora. Naproti tomu fotografie stejné ulice, kterou pořídil fotograf s úmyslem zachytit vzhled ulice, chráněným autorským dílem je. Záleží na autorově duševní činnosti, na jeho tvůrčím duchu, jak ulici vyfotografuje. Jakou zvolí kompozici světla a stínů, jaký zoom, co vše fotografií zachytí.

 
Zdroj: Kamera Hl. m. Prahy v Černokostelecké ulici

Zdroj: Fotografie Černokostelecké, Wikimedia

Název díla a postavy v díle: Ochraně podléhají i fáze a části díla nedokončeného, splňují-li podmínky obecné definice. Samostatným dílem je i dílo vzniklé zpracováním díla jiného, včetně překladu díla. Název díla i postavy v díle jsou součástí díla a tím i součástí ochrany. I pro ochranu názvu a postav však platí podmínka splnění obecné definice autorského díla, tedy musejí vykazovat prvky jedinečnosti, pocházet z tvůrčí činnosti a být objektivně vnímatelné.

Příklad: Název knihy Babička od Boženy Němcové. Zde je slovo babička jak názvem díla, tak označením hlavní postavy. Nicméně slovo babička je běžnou součástí českého jazyka, jde o běžné označení příbuzné osoby. Nejedná se ani o jedinečný výraz, ani o slovo vzniklé tvůrčí činností autorky. Proto slovo babička jako takové není autorskoprávně chráněno, nelze zakázat používání slova babička v běžném životě. Opačným příkladem může být kouzelník Pokustón, v jehož klobouku bydlí králíci Bob a Bobek. Slovo Pokustón se běžně v českém jazyce nevyskytuje, je jedinečné a je zřejmé, že autor ho vytvořil vlastní tvůrčí činností. Proto pokud by někdo chtěl například v reklamě na kloboučnictví použít jméno kouzelníka Pokustóna, musel by si vyžádat svolení od autora.

Z filmu Babička, režie F. Čáp         Králíci z klobouku, V. Jiránek

Negativní definice autorského díla: K definici autorského díla přistoupil autorský zákon obecným vymezením základních znaků díla. Pro zamezení pochybností je však tato pozitivní definice doplněna i definicí negativní. Český autorský zákon z definice díla vylučuje námět díla sám o sobě, denní zprávu, myšlenku, postup, princip, metodu, objev, vědeckou teorii, matematický vzorec, statistický graf.[5] Autorskoprávní ochrana se dále nevztahuje na výtvory tradiční lidové kultury (folklór) a na úřední díla (právní předpisy, úřední rozhodnutí atd.) nebo např. státní symboly[6]. Slovenský autorský zákon vylučuje z autorskoprávní ochrany prakticky stejné předměty, explicitně navíc uvádí i technické normy[7].

Zpracování autorského díla: V realitě se často setkáváme s tím, že autorská díla jsou zpracovávána a měněna. Autorský zákon přitom stanoví, že i nově zpracované dílo je samostatným novým autorským dílem a je jako takové chráněno. Po vytvoření zpracovaného díla tak vedle sebe stojí díla dvě – původní a nové, zpracované. Zákon ovšem také stanoví, že právo původního autora není zpracováním dotčeno. V praxi to znamená, že před tím, než zpracovatel začne do díla zasahovat, si musí vyžádat svolení od autora původního díla. Až s jeho svolením totiž může zpracování provést. Při užívání nového zpracovaného díla je pak zapotřebí, aby uživatel měl licenci k užití obou děl – jak původního, tak zpracovaného. Za zpracování se považuje i překlad do jiného jazyka.

Příklad: Autor napíše román v češtině. Překladatel do angličtiny má zájem o přeložení románu. Nejprve si musí vyžádat souhlas od autora románu, zda smí dílo přeložit. Poté vytvoří anglickou verzi románu. Nakladatel, který chce vydat román v angličtině, si musí opatřit licenci jak od autora českého románu, tak od autora anglického překladu.

Příklad: V roce 2010 se v éteru českých rádií a televizí objevila nová píseň Ostrava od Michala Kavalčíka, vystupujícího pod pseudonymem Ruda z Ostravy, a Martiny Pártlové. Píseň i videoklip je parodií na píseň Empire State of Mind od rappera Jay Z a zpěvačky Alicia Keys z roku 2009. V české verzi byla použita původní hudba a ta byla spojena s nově vytvořeným textem. Text místy vycházel z textu původního, pokud jde o témata, strukturu či volbu některých výrazů. I videoklip byl vytvořen jako parodie, která z původního videoklipu převzala určité prvky (černobílé provedení, záběry na New York a Ostravu v obdobné koncepci, choreografii a outfit zpěvačky u klavíru atd.). Jednalo se tedy o zpracování původního díla, k němuž bylo zapotřebí souhlasu vlastníka práv k originální písni. Tento souhlas však při zveřejnění písně zajištěn nebyl. Ochranný svaz autorský proto tehdy vyzval vysílatele, aby píseň Ostrava stáhli z vysílání, neboť nemůže licencovat neautorizované zpracování.[8]

Ostrava:

Empire State of Mind:

Dualita autorských práv

Autorské právo v kontinentálním pojetí vychází z tzv. duality práv. Podle tohoto principu dělíme autorská práva na dvě složky: Na složku osobnostních práv a na složku majetkových práv. Základní rozdíl je patrný již z označení. Zatímco osobnostní složka klade důraz na osobnost autora, majetková složka pak na „zpeněžitelnost“ práv autora. Osobnostní složka práv autorských totiž chrání zejména nedotknutelnost a integritu díla a jeho vztah k osobnosti autora. Proto je vyloučeno, aby se např. autor svých práv vzdal, nebo je převedl na jinou osobu. Jak již víme, základním znakem autorského díla je tvůrčí činnost autora. I proto naše kontinentální pojetí vychází z principu, že dílo jako výsledek tvůrčí, duševní činnosti konkrétního člověka, je s tímto člověkem neodmyslitelně spjato. Pokud autor jednou vytvořil dílo, vdechl do něj část své osobnosti, neboť dílo je odrazem jeho osobnosti projevené právě tvůrčí činností. I proto je nemyslitelné, aby autor své autorství převedl na jinou osobu, která by se pak stala autorem, aniž by vykonala jakoukoliv tvůrčí činnost. I zde je patrný vztah osobnostních práv autorských k základní definici autorského díla. Naproti tomu majetková složka chrání a obsahuje vše, co může potenciálně tvořit profit. Sem patří zejména práva užívací a možnost jejich licencování, ne nutně, typicky však za úplatu.

Osobnostní práva:

• Osobovat si autorství a určit, jak bude autorství uvedeno při zveřejnění díla
• Rozhodnout o zveřejnění
• Nedotknutelnost díla (integrita díla): změny, zásahy a úpravy
• Právo na autorský dohled, autorskou korekturu, autorský dohled u stavby
• Dílo nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu

Osobnostní práva jsou nepřevoditelná, nelze se jich vzdát a trvají po celý život autora, zanikají smrtí. Po smrti autora se však mohou domáhat osoby blízké (i po uplynutí doby majetkových práv), kolektivní správce či právnická osoba - sdružení autorů toho, aby si nikdo neosoboval autorství, aby bylo u díla uváděno jméno autora a aby nebyla při užití díla snižována jeho hodnota.

Majetková práva:

• Právo dílo užít, vcelku i po částech, v původní nebo zpracované podobě,
• Právo udělovat oprávnění k užití díla
• Právo zařadit či svolit k zařazení díla do souboru
• Právo zpřístupnění díla vlastníkem věci – hmotného substrátu (je-li to potřeba k výkonu práva autorského, nelze však požadovat v rozporu se zájmy vlastníka; vlastník není povinen věc vydat, ale je povinen na náklady autora zhotovit fotografii nebo jinou rozmnoženinu)
• Právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého
• Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu

I majetková práva jsou nepřevoditelná, nelze se jich vzdát. Jsou předmětem dědictví. Trvají po dobu života autora + 70 let ode dne jeho smrti (u spoluautorů od smrti posledního z nich, u tzv. díla spojeného, tedy díla hudebního s textem, byla-li obě díla tvořena pro společné užívání, také od posledního z přeživších autorů). Po uplynutí majetkových práv se dílo stává tzv. volným dílem. Volné dílo je možné užívat bez svolení autora a bez zaplacení licenční odměny, neboť doba ochrany již uplynula. Výjimku představuje dílo, kterému sice uplynula doba majetkových práv, nicméně které doposud nebylo zveřejněno. Ten, kdo takové dílo poprvé zveřejní, má výlučná majetková práva v rozsahu autora po dobu 25 let ode dne zveřejnění.

Právo dílo užít, včetně práva na udělování souhlasu k užití, je základním majetkovým právem. Mezi právo dílo užít řadíme rozmnožování díla, rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, pronájem díla, půjčování díla, vystavování díla a sdělování díla veřejnosti.

Za sdělování díla veřejnosti se považuje:

• živé provozování

Příklad: Živým provozováním je např. živý koncert rockové kapely, která v klubu živě provozuje autorská díla, a to díla hudební – písně, které kapela hraje, a díla slovesná, tedy texty k písním. K takovému provozování kapela potřebuje souhlas od všech autorů písní i textů, které ten večer živě hraje a zpívá. Souhlas typicky získá uzavřením licenční smlouvy s kolektivním správcem, v Česku OSA, na Slovensku SOZA. Pozor na to, že kapela svým hraním nejen živě provozuje díla uvedených skladatelů a textařů, ale také sama tato díla provádí a tím vytváří umělecký výkon, jako související právo. Pokud tedy takové živé provozování bude chtít např. zaznamenat televize na záznam, aby ho později mohla vysílat, potřebuje televize licenci nejen od autorů hudby a textů, ale i od kapely, tedy od výkonných umělců.

• provozování ze záznamu

Příklad: Provozováním ze záznamu je např. promítání filmu v kině. Provozovatel kina si musí obstarat záznam s filmem, jako s audiovizuálním dílem, a také licenci k veřejnému provozování ze záznamu. Až poté smí film pustit divákům v kinosále.

• přenos provozování

Příklad: Některá kina mají ve své nabídce přímé přenosy představení z New Yorské Metropolitní opery. Přímo v new Yorku jde o živé provozování, neboť opera probíhá před zaplněným hledištěm. Pokud je ale opera živě přenášena do jiného sálu, např. kinosálu v Praze, pak jde o přenos provozování.

• vysílání díla rozhlasem a televizí

Příklad: Ten kdo vysílá svůj vlastní rozhlasový nebo televizní program, je vysílatelem. Podle autorského zákona je rozhlasovým vysílatelem např. Český rozhlas (tzv. vysílatel ze zákona, nebo také vysílatel veřejné služby, někdy nesprávně označován jako veřejnoprávní), nebo držitel licence k vysílání programu rádia Evropa 2, nebo Fun rádia. Televizním vysílatelem je pak analogicky Česká televize, nebo televize Nova, či televize Markíza. Jak rozhlasovým, tak televizním vysílatelem současně je pak vysílatel veřejné služby na Slovensku: Rozhlas a televízia Slovenska (RTVS). 

• přenos rozhlasového nebo televizního vysílání

Příklad: Ten, kdo sám nevytváří program, ale přesto provozuje síť vysílačů a jejich signálem šíří program dodávaný nějakým vysílatelem, přenáší vysílání. Slovenský autorský zákon toto užití zahrnuje pod pojem retransmise.

• provozování rozhlasového nebo televizního vysílání

Příklad: V Česku se poněkud nešťastně zákonodárci podařilo přijmout dvě normy, které obsahují jeden pojem, který má však v každé normě jiný význam. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání[9] totiž za provozovatele vysílání označuje subjekt, který sestavuje program. Tedy jedná se o stejný význam, pro který autorský zákon používá označení vysílatel. V českém autorském zákoně je však také pojem provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání. Zde se však jedná o zcela odlišný význam tohoto pojmu: Takto je označen subjekt, který veřejně provozuje, tedy „pouští“ rozhlasový nebo televizní přijímač. Například restaurace, v níž hraje televize, je podle autorského zákona provozovatelem televizního vysílání. Obchod s módou, kde hraje rádio, je pak provozovatelem rozhlasového vysílání. Tato nejednotná terminologie přitom způsobuje u uživatelů časté nepochopení, kdy např. provozovatelé malých pohostinství nerozumí tomu, proč mají platit licenční poplatky za provozování televizního vysílání. Na Slovensku autorský zákon pojem provozovatele vysílání nepoužívá a toto užití řadí pod veřejné vykonání díla.[10]

• umístění na internetu

Příklad: Český i slovenský autorský zákon pracují v případě internetového užití s pojmem zpřístupnění díla veřejnosti takovým způsobem, že k němu lze mít přístup z místa a v čase dle vlastní volby uživatele.[11] Ani jeden z uvedených předpisů přitom neodlišuje, zda se jedná o umístění na internet tak, že uživatel je oprávněn zhotovit rozmnoženinu (tedy stáhnout soubor a uložit ho ve svém počítači), nebo tak, že uživatel smí obsah pouze shlédnout nebo poslouchat (např. video na Youtube, které nelze stáhnout), či zda je uživatel shlédnutý či stažený soubor oprávněn užívat opakovaně s omezením, jednorázově, nebo bez omezení (např. tzv. online videopůjčovny, nebo portály s možností zakoupení časově omezeného členství, či systémy kreditové, kdy každé shlédnutí vyčerpá několik předem zaplacených kreditů). Tyto nuance je zapotřebí řešit v licenční smlouvě nebo v licenčních podmínkách, neboť široce udělené oprávnění užít dílo způsobem umístění na internet by znamenalo svolení ke všem uvedeným způsobům.

Související práva

Mezi tzv. související práva řadí autorský zákon zejména práva výkonných umělců, dále pak práva výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, práva vysílatelů a práva nakladatelů.  

Umělecký výkon

Umělecký výkon je jako samostatné právo umělce ke svému výkonu, který vytvořil, chráněn za předpokladu, že takový výkon vytvoří člověk a to tak, že provádí umělecké dílo. Umělecký výkon tedy vychází z předpokladu, že existuje umělecké autorské dílo, které vytvořil autor, a následně jeho provedením jinou osobou (umělcem) vzniká umělecký výkon. Pokud autor provede své dílo sám, stává se zároveň také umělcem. Jedinou výjimku poskytuje zákon artistům, u nichž vzniká umělecký výkon, přestože artistickým výkonem není prováděno žádné umělecké dílo. Český autorský zákon přímo zmiňuje herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra a režiséra, i když nevylučuje ani jiné osoby. Za provádění uměleckého díla pak zákon považuje hraní, zpívání, recitování a předvádění, jakož i jiné provádění uměleckého díla.[12] Slovenský autorský zákon pak výslovně uvádí jako umělecký výkon ještě tanec a jako umělce tanečníka a dirigenta.[13]

Společný zástupce: Protože ve skutečnosti umělecké výkony často vytváří více umělců dohromady, je třeba vyřešit otázku, kdo bude za umělce navenek jednat. Například rocková skupina o šesti členech potřebuje jednat s pořadatelem hudebního festivalu. Případně symfonický orchestr potřebuje jednat s majitelem koncertní síně, nebo s televizí, které chce přenášet koncert do vysílání. V takové situaci je praktické, a často také jediné funkční řešení, když za celý soubor umělců jedná pouze jeden z nich. Na tyto situace zákon pamatoval a vytvořil institut tzv. společného zástupce výkonných umělců. Společným zástupcem je vždy umělecký vedoucí celého tělesa. Pokud se však nadpoloviční většina členů tělesa shodne na jiném společném zástupci, lze písemnou plnou mocí určit společným zástupcem kohokoliv jiného. Zákon ani nevylučuje, aby to byl i kdokoliv mimo umělecký soubor. Společný zástupce je oprávněn zastupovat celé umělecké těleso, s výjimkou sólistů, dirigenta a režiséra divadelního představení, s nimiž je nutné jednat zvlášť. Umělci však mohou určit, že sólista, dirigent nebo divadelní režisér mohou být společným zástupcem. Ten pak jedná za celý soubor a navíc také sám za sebe.

I výkonní umělci mají osobnostní a majetková práva. Mezi osobnostní práva patří:

• Rozhodnutí o zveřejnění
• Rozhodnutí o uvedení jména umělce; právo na společné jméno (název uměleckého tělesa)
• Právo na ochranu před každým znetvořením, zkomolením nebo jinou změnou výkonu, která by byla na újmu pověsti umělce
• Výkonní umělci v rámci uměleckého tělesa jsou povinni brát na sebe přiměřený vzájemný ohled

Mezi majetková práva výkonných umělců řadíme:

• Právo výkon užít a právo udělovat svolení k užití výkonu, zejména:
• Vysílání a jiné sdělování živého výkonu veřejnosti
• Záznam živého výkonu
• Rozmnožování zaznamenaného výkonu
• Rozšiřování, pronájem a půjčování rozmnoženin zaznamenaného výkonu
• Sdělování zaznamenaného výkonu veřejnosti

I u výkonných umělců platí, že jak osobnostní, tak majetková práva jsou nepřevoditelná. Stejně jako autor, i umělec právy může disponovat prostřednictvím udělení licence, práva však nemůže převést ani se jich vzdát. Majetková práva výkonných umělců trvají 50 let od vytvoření výkonu, resp. od zveřejnění zvukově-obrazového záznamu s výkonem, pokud byl výkon zaznamenán. Pokud je však výkon zaznamenán na zvukový záznam, trvají práva k němu 70 let.

Práva výrobců záznamů

Mezi další související práva s právem autorským patří zejména práva výrobců záznamů a to jak zvukových, tak i zvukově-obrazových. Zákon sice počítá i s tím, že může vzniknout i čistě obrazový záznam bez zvuku, nicméně z hlediska jeho právní ochrany ho řadí pod záznam zvukově-obrazový. Výrobcem zvukového, resp. zvukově-obrazového záznamu, tedy tím, komu náleží příslušná práva k záznamu, je ten, kdo záznam sám zaznamenal, anebo ten, pro koho tak učinil z jeho podnětu někdo jiný. Práva výrobce tedy náleží samotnému zaznamenateli, pokud záznam vytvořil z vlastního podnětu a z vlastní vůle, anebo objednateli záznamu, pokud zaznamenatel záznam pořídil na něčí podnět či objednávku.

Práva výrobce záznamu jsou na rozdíl od práv autora či výkonného umělce převoditelná. Práva výrobce zvukového záznamu trvají 50 let od zaznamenání. Pokud je na záznamu zaznamenán umělecký výkon, pak práva trvají 70 let. Doba se počítá od zaznamenání, anebo byl-li záznam vydán, tak až od vydání. Nebyl-li vydán, ale byl-li sdělen veřejnosti, pak od takového sdělování veřejnosti. Práva výrobce zvukově-obrazového záznamu trvají 50 let bez ohledu na to, co je na záznamu zaznamenáno.

Obsahem práva výrobce záznamu je právo k rozmnožování a rozšiřování záznamu, právo k jeho pronájmu a půjčování a právo k jeho vysílání a jinému sdělování veřejnosti.

Práva vysílatelů

Práva rozhlasových a televizních vysílatelů náleží tomu, kdo na vlastní odpovědnost šíří vysílání. Vysíláním pak zákon rozumí výsledek šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí pro příjem veřejností.[14] Jedná se de facto o jakési právo „k signálu“, tedy k výslednému vysílání, aniž by tím byla dotčena práva všech, kdo vlastní práva k obsahu či jednotlivým obsahovým prvkům vysílání jako celku. Vysílateli náleží právo na záznam vysílání, rozmnožování a rozšiřování záznamu s vysíláním a na sdělování vysílání veřejnosti. Právo vysílatele je převoditelné a trvá 50 let od premiéry vysílání.

Souběh ochrany

Jednotlivá práva autorů i práva související se vzájemně ani neruší, ani nenahrazují. Autorský zákon přímo stanoví, že práva autorská nejsou dotčena právy souvisejícími s právem autorským a že autorskoprávní ochrana nevylučuje ochranu dle zvláštních právních předpisů.[15] V praxi to znamená, že jednotlivá práva platí vedle sebe a uživatel si pro legální užití předmětu ochrany musí obstarat současně všechna práva, která na daném předmětu váznou, např. práva autora, práva výkonného umělce, práva výrobce záznamu a práva vlastníka ochranné známky, dojde-li k jejímu užití. Zároveň vedle práv dle autorského zákona je třeba pamatovat i na další práva, zejména průmyslová.

Příklad: Reklamní agentura chce v televizní reklamě použít část záznamu z vysílání televize, která živě přenášela koncert rockové kapely. Reklamní agentura si pro daný účel musí opatřit práva od všech nositelů, tedy od všech autorů hudby a textů k písním, které rocková kapela hrála, dále od výkonných umělců, tedy od kapely, za níž bude jednat společný zástupce, dále práva vysílatele, tedy televize, která koncert přenášela a práva výrobce zvukově-obrazového záznamu od toho, kdo vysílání zaznamenal (nebyla-li to sama reklamní agentura).

Zaměstnanecké dílo

Autorská díla (a někdy i umělecké výkony) často vznikají v rámci závislého pracovněprávního vztahu. Typickými autory zaměstnanci jsou např. programátoři, kteří vyvíjejí počítačové programy pro svého zaměstnavatele, weboví designéři a kreativci, fotografové v reklamních agenturách, autoři článků pro noviny, časopisy a webové portály atd. Výjimečná není ani situace zaměstnanců umělců, zejména se jedná o hráče velkých orchestrů, kteří jsou zaměstnanci zřizovatelů uměleckého tělesa, v jehož rámci vytvářejí umělecké výkony. Pokud je dílo (anebo výkon – pro zjednodušení je dále uváděno pouze dílo, i když pro výkony platí stejný režim) vytvořeno jako zaměstnanecké, vykonává přímo na základě zákona majetková práva autorská zaměstnavatel. Zaměstnavatel tedy nepotřebuje uzavřít s autorem žádnou licenční smlouvu, ani mu zaplatit odměnu, jelikož dílo vzniklo jako zaměstnanecké. Pro každého zaměstnavatele, jehož zaměstnanci vytvářejí autorská díla, je tedy důležité vědět, jaký režim pro zaměstnanecká díla platí.

Aby vůbec dílo bylo považováno za zaměstnanecké, musí být splněno několik podmínek:

• Musí se jednat o dílo chráněné autorským zákonem
• Dílo musí vzniknout v rámci pracovněprávního vztahu (pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce)
• Dílo musí vzniknout při plnění pracovních povinností zaměstnance, tedy:
• Dílo vzniká v pracovní době,
• Na zařízeních zaměstnavatele,
• Vytváření díla je součástí pracovní náplně zaměstnance.

Pokud nejsou tyto podmínky splněny, nejedná se o zaměstnanecké dílo.

Příklad: Fotograf je zaměstnancem reklamní agentury a má v pracovní smlouvě pozici „fotograf“ a v popisu práce „vytváření fotografií pro potřeby zaměstnavatele na základě pokynů nadřízeného“. Pokud fotograf na pokyn svého nadřízeného fotí např. módní přehlídku, nebo reklamní předměty ve studiu ve své pracovní době na fotoaparátu reklamní agentury, vzniká zaměstnanecké dílo. Pokud nadřízený dá fotografovi pokyn, aby šel večer na koncert a nafotil tam diváky a kapelu, jedná se o nařízený přesčas, a i když fotografie vznikly mimo pracovní dobu, jde o zaměstnanecké dílo. Přesčasové hodiny musí zaměstnavatel proplatit. Práva k fotografiím vykonává zaměstnavatel. Fotograf je nesmí sám bez souhlasu zaměstnavatele nijak užívat.

Příklad: Pokud fotograf o víkendu na chalupě bude na svém fotoaparátu fotit krajinu, nejedná se o zaměstnanecké dílo. Práva patří fotografovi. Pokud by je chtěl zaměstnavatel užít, musí od fotografa získat licenci. Pokud by fotograf o víkendu tyto fotky pořídil na zaměstnavatelův fotoaparát, stále se nejedná o zaměstnanecké dílo, nicméně zaměstnanec by měl fotoaparát k soukromým účelům použít až se souhlasem zaměstnavatele.

Pokud tedy vznikne zaměstnanecké dílo, majetková práva vykonává zaměstnavatel. Osobnostní práva sice náleží zaměstnanci, nicméně zákon dává automaticky zaměstnavateli právo dílo zveřejnit, upravit, dokončit a také ho užívat pod vlastním názvem. Má-li zaměstnavatel takovou obchodní strategii, může tedy zcela pominout při užívání díla jméno autora (zaměstnance) a uvádět místo něj svoje označení (název firmy, produktu atd.). Zaměstnanec a zaměstnavatel však mohou tento zákonný režim upravit při sjednávání pracovní smlouvy, v níž mohou sjednat výjimky z uvedených zásad.

Školní dílo

Autorské dílo nemusí vzniknout pouze při pracovněprávním vztahu, ale také ve škole. Zákon za školní dílo označuje takové, které vytvořil žák nebo student ve škole při plnění školních nebo studijních povinností. I školní dílo má podobně jako např. dílo zaměstnanecké jistá specifika. Škola tak může školní dílo užít i bez souhlasu autora pro svoji vnitřní potřebu a pro výuku, avšak pouze nevýdělečně. Pokud chce škola užít školní dílo jinak, má právo na uzavření licence za obvyklých podmínek a student / žák nesmí uzavření licence škole odepřít, ledaže by k tomu měl závažný důvod. Autor (tedy student / žák) může sám dílo užít a poskytovat licence k jeho užití i bez souhlasu školy, avšak pouze není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy školy. Navíc pokud má autor z užití díla (např. z prodeje licencí) výdělek, může škola žádat poskytnutí přiměřené části z tohoto výdělku a to až do výše nákladů, které škola do vytvoření díla investovala.

Bakalářské a diplomové práce: I vytvoření bakalářské, diplomové, rigorózní nebo disertační práce je plněním studijních povinností, neboť bez napsání a obhájení této práce zpravidla nelze úspěšně ukončit vysokoškolské studium. Taková práce je tedy také školním dílem. Nicméně navíc oproti běžnému školnímu dílu a úpravě v autorském zákoně mají české vysoké školy povinnost, vyplývající ze zákona o vysokých školách[16], tyto práce zveřejnit pět dní před obhajobou a umožnit každému si z práce pořizovat na vlastní náklady výpisy nebo kopie. Obhájené práce pak má vysoká škola povinnost zveřejňovat po obhajobě, včetně posudků. Způsob zveřejnění zákon nestanoví, každá vysoká škola si ho může vnitřním předpisem stanovit sama. Je tedy na každé škole, zda práce zveřejňuje např. pouze v knihovně pro prezenční výpůjčky, anebo na internetu školy. Souhlas autora práce (studenta) vyplývá přímo ze zákona, který zavedl domněnku, že odevzdáním práce student souhlasí s jejím zveřejněním. Na Slovensku platí širší povinnost zveřejňování závěrečných prací: Každá práce musí být před obhajobou uložena v centrálním registru závěrečných, rigorózních a habilitačních prací, v jehož rámci je zpřístupněna na internetu veřejnosti[17]. Zákon však nezavedl domněnku souhlasu autora, ale zavedl povinnost poskytnout písemnou licenční smlouvou souhlas k takovému zveřejnění. Práce jsou v registru uchovávány po dobu 70 let.

Licence

Pouze autor (resp. výkonný umělec, výrobce záznamu, vysílatel; dále pro zjednodušení hovoříme pouze o autorovi a díle, i když obdobné platí pro nositele souvisejících práv a výkony, záznamy atd.) má právo svoje dílo užít a také poskytnout někomu jinému souhlas k užití. Pro poskytování svolení k užití existuje v zákoně právní úprava typové smlouvy a to smlouvy licenční. Licenční smlouva v Česku je nyní upravena v §§ 2358 – 2389 občanského zákoníku.[18] Kromě obecných ustanovení, platných pro všechny licenční smlouvy, včetně licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví, obsahuje občanský zákoník i zvláštní ustanovení pro licenci k předmětům chráněným autorským zákonem, zvláštní ustanovení pro licenční smlouvu nakladatelskou a zvláštní ustanovení pro práva související a pro právo pořizovatele databáze. Na Slovensku obsahují úpravu licenční smlouvy ustanovení §§ 65 – 76 autorského zákona.[19]

Rozsah svolení k užití díla záleží na smluvním ujednání mezi autorem (poskytovatelem licence) a nabyvatelem licence. Licenci lze sjednat jako výhradní, nebo jako nevýhradní. U výhradní licence je pak k užití díla oprávněn pouze nabyvatel licence a autor sám již po dobu platnosti licence nesmí dílo užít, ani poskytnout licenci nikomu dalšímu. U nevýhradní licence může naopak autor dál sám dílo užívat a udělovat další nevýhradní licence.

Licenci lze udělit pouze k jednomu způsobu užití, např. k vysílání filmu v televizi. Nebo k více způsobům, např. k vysílání filmu v televizi a rozmnožování na DVD nosiče a jejich prodej. Licenci lze však udělit i ke všem způsobům užití. Nabyvatel pak není co do způsobu užití nijak omezen.

V licenční smlouvě je také zapotřebí vyřešit rozsah licence a to z hlediska času (licence omezená např. na rok, nebo neomezená), z hlediska teritoria (licence pro území jednoho státu, nebo více států, nebo celosvětová) a z hlediska množství (licence pro náklad např. 1000 knih nebo 1000 DVD, licence neomezená).

Další podstatnou náležitostí licenční smlouvy je určení licenční odměny. V licenční smlouvě je zapotřebí uvést přímou odměnu, pokud je jednorázová, nebo způsob jejího výpočtu (např. procenta z prodeje, odměna za každé stažení z webového obchodu atd.). Licenci lze udělit i jako bezúplatnou, nicméně tato skutečnost musí být ve smlouvě přímo uvedena. Smlouva bez uvedení licenční odměny nebo bez uvedení, že se jedná o bezúplatnou licenci, by byla zcela neplatná.

Výjimky a omezení práva autorského

Autorský zákon připouští i situace, kdy lze autorské dílo užít i bez uzavření licenční smlouvy, bez souhlasu autora a bez zaplacení licenční odměny. Jedná se o tyto případy:

1. Nejedná-li se vůbec o autorské dílo,
2. pokud je dílo volné (uplynula doba ochrany),
3. pokud se na dílo ochrana dle zákona nevztahuje nebo pokud zákon stanoví výjimku (tzv. výjimky a omezení práva autorského).

Mezi tyto výjimky patří určité druhy děl, které by sice splnily nebo mohly splnit definici autorského díla, ale zákon v jejich případě autorskoprávní ochranu vylučuje. Sem patří zejména úřední díla a folklór. Dále zákon stanoví pro všechny druhy děl výjimky, které stanoví, že v určitých zákonem stanovených případech (konkrétní situace užití, tedy nikoliv jakákoliv užití) může být dílo užito i bez souhlasu autora. Mezi tyto situace patří zejména užití pro osobní potřebu, rozmnoženina pro osobní potřebu, papírová kopie, citace, užití při vyučování, knihovní licence, užití díla umístěného na veřejném prostranství, úřední licence, zpravodajská licence.

Základní zásady pro použití výjimek: Zákon stanoví pro každou z výjimek předpoklady, při jejichž splnění lze danou výjimku použít. Navíc jsou stanoveny i tři základní zásady, které platí obecně pro všechny jednotlivé výjimky. Bez splnění těchto zásad nelze žádnou z výjimek použít. Tyto zásady jsou:

1. Výjimka je přímo obsažena v zákoně; neexistuje žádná jiná výjimka v zákoně přímo neuvedená.
2. Výjimku lze užít jen, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy autora.
3. Výjimku lze užít jen, není-li to v rozporu s běžným způsobem užití konkrétního díla.

Úřední dílo: Mezi úřední díla patří právní předpis, rozhodnutí, opatření obecné povahy, veřejná listina, veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin, úřední návrh úředního díla, obecní kroniky, státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy, na Slovensku navíc i technické normy a projevy přednesené při projednávání věcí veřejných.

Folklór: Sem patří všechny výtvory tradiční lidové kultury. U folklóru se obecně neví, kdy dílo vzniklo a kdo ho vytvořil, předává se z generace na generaci.

Užití pro osobní potřebu: Jakékoliv dílo lze užít pro čistě osobní potřebu, ovšem podmínkou je, že tímto užitím nebude dosažen žádný hospodářský nebo obchodní prospěch. Užívat lze takto dílo i opakovaně, i více děl najednou. Tato výjimka platí pouze pro fyzickou osobu, jelikož právnická osoba nemůže ze své podstaty mít žádnou osobní potřebu.

Rozmnoženina pro osobní potřebu: Zákon umožňuje fyzickým osobám pro osobní potřebu zhotovit rozmnoženinu, záznam nebo napodobeninu díla. I v tomto případě platí výjimka pouze pro fyzické, nikoliv pro právnické osoby. Zákon nestanoví, v jaké formě, kvalitě, nebo jakým technickým způsobem má být rozmnoženina zhotovena. Není ani stanoven žádný strop na počet takových rozmnoženin. Vždy však platí, že každá zhotovená rozmnoženina (záznam, napodobenina) musí bez ohledu na formu sloužit pouze osobní potřebě.

Příklad: Pokud si spotřebitel koupí hudební CD nosič, může si vyrobit kopii hudebního CD, kterou si bude sám přehrávat v autě, a ještě další, kterou si odveze na chatu. Originál z obchodu si ponechá doma. Již však nemůže zhotovit další kopii, kterou by daroval k narozeninám spolužákovi ze školy, nebo sestřenici. To již není osobní potřeba, ale šíření rozmnoženin, k němuž je potřeba souhlasu autorů a dalších nositelů práv. 

Rozmnoženina pro osobní potřebu však nesmí být zhotovena z nelegálního zdroje. Zákon by měl při určování pravidel pro výjimku rozmnoženiny pro osobní potřebu rozlišovat mezi legálním a nelegálním zdrojem a pouze rozmnoženina z legálního zdroje by měla být povolena. Vyplývá to z rozsudku Soudního dvora Evropské unie C-435/12 Adam ACI Adam BV a další proti Stichting de Thuiskopie, Stichting Onderhandelingen Thuiskopie vergoeding.[20] Nový slovenský autorský zákon na tento rozsudek již reagoval novým ustanovením § 35 odst. 3: „Pôvod rozmnoženiny diela vyhotovenej bez súhlasu autora podľa § 42 a 43 nesmie porušovať práva autora“.[21] Český autorský zákon prozatím tuto záležitost neupravuje a je třeba tak vyjít pouze ze základních zásad pro výjimky z práva autorského.[22]

Užití pro osobní potřebu, ani rozmnoženinu pro osobní potřebu však nelze užít v těchto případech:

1. Počítačový program. Pokud by i pro počítačový program platily uvedené výjimky, de facto by neměl žádnou autorskoprávní ochranu. Neboť počítačový program se z podstaty používá pouze tak, že si uživatel zhotoví jeho rozmnoženinu (stáhne instalační soubor do počítače), nainstaluje a užívá pro osobní potřebu. Výjimka by v tomto případě zcela potlačila práva autora na odměnu a vedla by k tomu, že by prakticky nikdo počítačové programy neměl zájem vyvíjet, jelikož by si je nikdo nekupoval. Všichni by je totiž užívali v rámci výjimky.
2. Stavba architektonického díla. I zde je podstatou užívání architektonického díla stavba. Jediným účelem vytvoření projektu např. stavby rodinného domu architektem je provedení díla (projektu) jeho vlastní stavbou. Stavbu rodinného domu však spotřebitel zpravidla realizuje pro osobní potřebu. I zde by tedy výjimka vedla k potlačení de facto všech autorových práv.
3. Záznam audiovizuálního díla při jeho veřejném provozování. Zde je výjimka vyloučena z důvodu ochrany práv vlastníků filmů, kdy je zakázáno zhotovení rozmnoženiny filmu při jeho promítání v kině.

Papírová kopie: Tato výjimka je umožněna jak fyzickým osobám, tak i právnickým osobám. Umožňuje každé fyzické osobě pro osobní potřebu, ale také každé právnické osobě pro svoji vnitřní potřebu, zhotovovat rozmnoženiny na papír. Vyloučeny jsou elektronické rozmnoženiny. Tedy pro vnitřní potřebu školy lze např. pořídit papírové kopie části knihy, nebo novinového článku, které slouží pro přípravu pedagogů na výuku, ale nelze je ani skenovat, ani ukládat jako počítačový soubor do počítače a dále je např. šířit (ani pouze vnitřní sítí školy). Tato výjimka nelze použít pro notové záznamy, jejichž kopírování je povoleno pouze se souhlasem autora nebo nositele práv.  

Slovenský zákon navíc oproti českému stanoví, že výjimka pro papírové kopie se nevztahuje na celé slovesné dílo (tedy vztahuje se pouze na části slovesných děl) a na grafické vyjádření architektonického díla (tedy zejm. na projekty a 3D modely).

Citace: Další výjimkou jsou citace, které se v praxi používají zejména pro díla slovesná (citace v knihách, článcích, školních pracích apod.). Zákon ovšem nevylučuje ani citace jiných děl, např. díla hudebního (ukázka nové písně v rozhlasovém vysílání) nebo kinematografického (ukázka filmu v recenzním pořadu).

Citovat lze v odůvodněné míře výňatky z děl ve vlastním díle, nebo celá drobná díla pro účely kritiky či recenze. Slovenský zákon navíc přímo umožňuje užití pro účely karikatury nebo parodie. Základní pravidlo citace však je, že se užívá:

1. Výňatek, tedy vždy jen část díla. Celé lze užít drobné dílo pro účely kritiky a recenze. Rozsah výňatku je třeba vztáhnout jak k celkovému rozsahu díla, tak k účelu citace jako takové a je definován požadavkem odůvodněného rozsahu.
2. Ve vlastním díle. Kompilát výňatků tedy nikdy nesplní požadavek na citaci a citací není. Podmínkou je, že musí existovat vlastní dílo, které splňuje definici autorského díla, a teprve do vlastního díla lze zařadit citaci. Bez nového vlastního díla tedy nelze citovat. Neexistuje proto samotná citace. Citace je vždy součástí rozsáhlejšího jiného díla.
3. V odůvodněné míře. Ta se určuje vzhledem k účelu dané citace, přičemž platí, že citaci lze užít pouze v nejmenším možném rozsahu, aby byl účel citace naplněn.
   Příklad: Pokud v rozhlasovém vysílání moderátor představuje novou píseň, která má 4 minuty a v rámci recenze nové písně mluví o změně stylu kapely, nové zpěvačce a novém saxofonistovi, pak účel citace naplní tím, že pustí ukázku, v níž bude jak zpěv, tak saxofon, nicméně ukázka bude v řádu desítek sekund a nikoliv delší. Těžko si v daném případě odůvodní jako citaci 2 minuty, což by byla polovina celého díla. Jiný rozsah bude samozřejmě u delšího díla, např. u filmu nebo opery.

Podmínkou je však vždy uvedení autora, názvu díla a zdroje, odkud je citováno. Toto pravidlo platí obdobně i pro užívání dalších uvedených výjimek, je-li to v daném kontextu možné.

Užití při vyučování: Český autorský zákon řadí tuto výjimku mezi citace, slovenský pro ni má samostatné ustanovení. V obou případech však platí, že v rámci vyučování lze ve škole užít dílo pro ilustrační účel anebo pro vědecký výzkum. Rozsah užití nesmí přesáhnout sledovaný účel a užití nesmí generovat hospodářský prospěch.

Příklad: Učitel dějepisu vykládá slovenské národní povstání. Pro ilustraci některých témat pustí studentům v hodině dokument o tomto tématu. Poté následuje další odborný výklad s poukázáním na některá témata z dokumentu. Tento příklad spadá pod výjimku a škola nemusí mít k takovému užití licenci.

Příklad: Pokud by však učitel studentům dokument k dané látce nahrál na internetové stránky školy, aby si ho sami stáhli a podívali se na něj, porušil by práva nositelů, jelikož užít dílo lze jen v přímé výuce, nikoliv jeho sdělováním veřejnosti na internetu. A to dokonce ani v případě, že by soubor mohl stáhnout jen student, který by znal od vyučujícího heslo, a nikoliv každý uživatel internetu.

Příklad: Pokud by učitel v rámci suplování výuky chemie za nemocného kolegu žákům pro zkrácení chvíle pustil ve třídě film, pak se nejedná o ilustrační účel ve vyučování a škola by k takovému promítání musela mít licenci od nositelů práv, bez ohledu na to, že by za promítání nevybírala vstupné.

Knihovní licence: Knihovny, archivy, muzea, školy a vysoké školy mohou v rámci této výjimky zhotovovat rozmnoženiny pro své archivační účely, rozmnoženiny děl, která byla poškozena nebo ztracena (pro zachování sbírkového fondu) a také elektronicky zpřístupnit díla na přístrojích ve svých vlastních prostorách, ovšem bez možnosti dálkového přístupu po internetu a vždy jen za účelem výzkumu nebo soukromého studia čtenářů či návštěvníků dané instituce. Z těchto vnitřních elektronických databází nemohou uživatelé pořizovat elektronické kopie, ani si tato díla odesílat, či ukládat jinde na internetu. Povolena je pouze papírová kopie pro osobní potřebu.

Užití díla umístěného na veřejném prostranství: Pokud je nějaké dílo umístěno na veřejném prostranství (např. socha v parku nebo na náměstí, dům na ulici), lze toto dílo v rámci této výjimky fotografovat, filmovat nebo kreslit bez souhlasu autora. Nelze však zhotovit 3D rozmnoženinu. Např. vyfotografovat lze tedy bez svolení autora jak sochu sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, tak i Hundertwasserhaus ve Vídni.

 
J.V.Myslbek: Socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, Wikimedia, A.Tosovsky

Friedensreich Hundertwasser: Hundertwasser Haus Wien, Wikimedia, A.Barabasz

Úřední licence: Bez souhlasu autora lze užít jakékoliv dílo (nejen dílo úřední, které autorskoprávní ochrany vůbec nepožívá) pro účely bezpečnosti, soudního či správního řízení nebo parlamentního jednání.

Zpravodajská licence: Dílo lze také užít pro aktuální zpravodajství, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím informačnímu účelu. V rámci zpravodajství lze také převzít dílo z jiného zpravodajského zdroje, je-li zdroj řádně uveden a není-li to v přebíraném médiu přímo zakázáno (v tiráži novin, v podmínkách internetového portálu atd.).

Příklad: Moderátor lokální televize má živý vstup do večerních zpráv a informuje o tom, že se u města koná rockový festival. Za ním je vidět pódium. Moderátor mluví o hrajících kapelách a o počtu účastníků. Po vstupu zabere kamera na několik sekund hrající kapelu. Takové užití hudebního díla je v rámci výjimky povoleno. Pokud by však moderátor po vstupu přepojil vysílání na celý koncert dané kapely, překročila by televize rozsah informačního účelu a musela by si obstarat licenci.

Kolektivní správa práv

Autorské právo si v některých případech nositelé (autoři) vykonávají sami. Někdy ovšem existují situace, kdy je individuální výkon práv nepraktický, neúčelný nebo téměř nemožný. Např. autor hudby populárních písní by musel naráz poslouchat všechna rádia, která hrají pop music, a to včetně všech světových rádií na internetu a navíc sledovat program i těch rádií, která na internetu nevysílají a vysílají v jiné části světa, aby uhlídal, kde všude se hrají jeho písně, a mohl kontrolovat, zda mu všechna rádia platí za užívání jeho děl odměny. Každé rádio by navíc muselo s každým autorem, ale i umělcem uzavřít licenční smlouvu. Sestavení playlistu hudebního rádia by se vlastně stalo nadlidským úkolem. Taková kontrola je v praxi zcela nemožná. Proto je v autorském právu obvyklá tzv. kolektivní správa práv. Jejím účelem je účinné zastupování nositelů práv a uzavírání licenčních smluv jejich jménem, jakož i vybírání licenčních odměn a kontrola užívání chráněných děl, výkonů a záznamů.

Existují tři druhy kolektivní správy. Kolektivní správa povinná pro případy, kdy zákon neumožňuje jinou správu práv, než právě kolektivní. Autor nebo umělec v takovém případě nemůže sám udělovat licence a vybírat odměny, povinně to za něj realizuje kolektivní správce (např. u kabelových přenosů). Dobrovolná kolektivní správa znamená dobrovolnou možnost autora (umělce, výrobce) se nechat zastoupit kolektivním správcem. Za zastupované nositele práv pak jedná kolektivní správce, nezastupovaní za sebe jednají sami individuálně (nebo se nechají zastoupit např. agenturou). Třetím druhem je tzv. domnělá kolektivní správa. Ta se uplatní v případě, kdy zákon stanoví, že kolektivní správce práv jedná nejen za zastupované nositele práv, ale také za všechny nezastupované, ledaže ti vyloučí účinky hromadné smlouvy.

Kolektivní správce uzavírá s uživateli tzv. hromadnou smlouvu. Např. pro vysílání hudebních děl uzavře kolektivní správce s rozhlasovým vysílatelem hromadnou smlouvu, kterou mu poskytne pro celosvětový repertoár licenci k rozhlasovému vysílání. Vysílatel pak nemusí s každým autorem z playlistu uzavírat licenční smlouvu, stačí mu smlouva hromadná. Odměny pak platí podle odvysílaných děl kolektivnímu správci a ten je rozděluje mezi jednotlivé autory. Jednotliví kolektivní správci z různých zemí pak uzavírají reciproční smlouvy, kdy si vzájemně povolují poskytování souhlasu k repertoáru z jejich země a domluví si vzájemné proplácení odměn. Např. české rádio pak může díky tomu hrát i písně slovenských autorů, a stačí mu uzavřít smlouvu jen s českým kolektivním správcem.

Oprávnění k výkonu kolektivní správy vydává ministerstvo kultury a jedině organizace s tímto oprávněním je kolektivním správcem.

V Česku jsou tito kolektivní správci:

1. OSA (Ochranný svaz autorský): Zastupuje autory hudby a hudebních textů.
2. DILIA (Divadelní a literární agentura): Zastupuje autory literárních, dramatických, choreografických, pantomimických a vědeckých děl.
3. INTERGRAM: Zastupuje výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů.
4. OOA-S: Zastupuje autory výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl.
5. OAZA: Zastupuje autory – zvukaře.
6. GESTOR: Je kolektivním správcem pro výběr odměn za opětný prodej originálů výtvarných děl uměleckých.

Na Slovensku působí tito kolektivní správci:

1. SOZA: Zastupuje autory hudby a hudebních textů.
2. LITA: Zastupuje autory literárních, dramatických, choreografických, pantomimických a vědeckých děl.
3. SLOVGRAM: Zastupuje výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů.
4. OZIS: Zastupuje výkonné umělce.
5. SAPA: Zastupuje producenty v audiovizi.
6. AGICOA Europe Slovensko: Vykonává kolektivní správu v oblasti kabelové retransmise, retransmise, veřejných přenosů a vysílání zvukově obrazových záznamů a audiovizuálních děl.

Pojmy k zapamatování:

Autorské právo a práva související – zahrnují právní ochranu autorských děl a souvisejících práv, tedy zejm. práv výkonných umělců, práv výrobců záznamů a práv vysílatelů. 

Autorské dílo – jedinečné a tvůrčí činností vzniklé dílo, které je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě.

Autor – osoba, která autorské dílo vytvořila.

Umělecký výkon – výkon umělce, kterým provádí umělecké autorské dílo.

Výrobce záznamu – osoba, která zaznamená na zvukový záznam nebo zvukově obrazový záznam soubor zvuků nebo zvuků a obrazů, nebo na jejíž podnět to učiní jiná osoba.

Dualita práv autorských – autorské právo obsahuje složku osobnostních práv a složku majetkových práv, hovoříme o tzv. dualitě.

Zaměstnanecké dílo – autorské dílo vytvořené zaměstnancem v rámci pracovněprávního vztahu za účelem splnění pracovní povinnosti. Obdobně existuje i zaměstnanecký umělecký výkon.

Školní dílo – autorské dílo vytvořené studentem nebo žákem při plnění studijních povinností.

Licence – svolení k užití autorského díla, uměleckého výkonu nebo záznamu. Poskytuje se prostřednictvím uzavření licenční smlouvy.

Výjimky a omezení práva autorského – možnosti, které poskytuje autorský zákon, užívat určité druhy děl, anebo všechna díla za určitých okolností, bez souhlasu autora. Patří sem např. úřední díla, folklór, užití pro osobní potřebu, citace, zpravodajská licence a další.

Kolektivní správce – organizace sdružující nositele práv (autory, umělce, výrobce) a poskytující hromadně licence k zastupovaným dílům (výkonům, záznamům).  

Základní literatura:

Jakl, L.: Duševní vlastnictví a jeho právní ochrana, MUP Press, Praha 2014
Boháček, M., Jakl, L. Právo duševního vlastnictví. VŠE Praha, Praha 2002
Telec, I. – Tůma P.: Autorský zákon – komentář. C. H. Beck 2007
Vojčík, P.: Právo duševného vlastníctva. A. Čeněk, Plzeň 2012

Kontrolní otázky

Otestujte si znalosti z kurzu Autorské právo

Zahájit test