Blog
Zeměpisná označení a označení původu – instituty pro ochranu národních tradic, kvality zboží, spotřebitelů i podnikatelů
23.3.2016 | Mgr. Diana Synková
Žijeme ve stále více se globalizujícím světě, kde se stírají hranice mezi jednotlivými zeměmi. Na naše trhy se dostává zboží a různé produkty z celého světa, o kterých se nám před několika lety ani nesnilo.
Ohromeni spoustou nového, stejně tak, jako pokrokem v oblasti technologií, upouštíme od známého v domácím prostředí, kterého jsme byli přesyceni. Neuvědomujeme si, nejen možná rizika plynoucí z nekvalitního zboží, ale mnohdy, nevnímáním existujícího právního prostředí, ani svět duševního vlastnictví kolem nás. A právě jeho práva jsou, v konkurenčním prostředí velkých firem, snahami o zisk z výsledků tvůrčí činnosti těch druhých, a pašováním napodobenin a padělků na trhy, dennodenně porušována. Ačkoliv se tak děje již od pradávna, v dnešním moderním světě by se dalo čekat větší právní povědomí. V době nanovláken a 3D tiskáren však existuje stejně velká piratelie jako v 15. a 16. století, jen v jiné podobě.
Je s podivem, že mnoho lidí netrápí, že se stávají příjemci šizeného zboží podřadné jakosti a nijak se tomu nebrání. Mnohdy ani nevědí, že mají jak. Přitom si kupují značkové věci jen proto, že je to právě „Značka“, ale její funkci nebo význam neznají. Stejné je to i s potravinami. Vyberou si produkt podle známosti označení, ale nepřečtou si jeho složení. A když tak učiní, netuší, že v jiné zemi může být, u stejné věci, odlišné. Jako příklad se dá uvést Algida, která prodávala v jedné zemi zmrzlinu ze smetany a v druhé, přesně tu samou, z rostlinného tuku. Některé značkové limonády zase mají v různých zemích rozdílné poměry pomerančových koncentrátů a čokoláda u nás není stejně poctivá jako v Rakousku či Německu. Přesně proto, že se naše země zaprodává nadnárodním společnostem, obchodním řetězcům a platí daň za přístupy k jednotlivým smlouvám, do jistých společenství a za iluzi demokracie, čímž ztrácí vlastní průmysl a hospodářskou soběstačnost, je načase říct dost. Uvědomit si, co se kolem nás děje a jak se proti tomu bránit. Rozhlédnout se po naší nádherné zemi a ocenit národní bohatství, tradice a lidský um, které jsou zde po staletí. Pochopit, že když budeme mít národní hrdost a budeme si pyšně chránit naše produkty, nikdo nám je nevezme. Instituty na to máme. Jsou jimi zeměpisná označení a označení původu (ZO/OP), díky nimž bude české pivo, hořické trubičky, karlovarské oplatky nebo olomoucké tvarůžky chutnat i za 200 let stejně. Zůstane zachována Karlovarská vřídelní sůl, Kraslické hudební nástroje, Jablonecká bižuterie nebo Vamberská krajka a nezmizí někam do ztracena, aby byly nahrazeny čínskými, korejskými nebo indickými zmetky. Proto je důležité pochopit, že v současné době dochází k vymezení předmětů tím, že se výrobek uvádí na trh nejen pod značkou každého výrobce, ale velmi často se uvede místo výroby. Ve světě, kde převládají symboly, a kde rozvoj obchodních vztahů nabízí spotřebiteli mnohé možnosti, se rozlišovací znak stává rozhodující skutečností při výběru. Z toho vyplývá hospodářský význam nejen pro produkt, ale také pro stát, ze kterého pochází.
Je tedy zcela jasné, že zeměpisná označení a označení původu (ZO/OP) jsou velmi významnými instituty, chránícími nejen producenty zboží před nekalými praktikami konkurence, ale také spotřebitele před nekvalitním a klamavě označeným zbožím. Daná označení jim napomáhají při výběru produktů, u kterých vypovídají o dobré pověsti, místu i specifičnosti výroby a kvalitě, kontrolované po čas celého výrobního procesu.
Vzhledem k více než tisícileté historii označování původu zboží, ekonomickým přínosům pro státy a jistotě zachování tradic pro jejich obyvatele, je pochopitelná jeho systematická implikace nejen do interních právních řádů jednotlivých zemí, ale rovněž snahy o ochranu na mezinárodní úrovni. Ta je zajišťována nejen bilaterálními dohodami mezi státy, nýbrž i mezinárodními a obchodními úmluvami. Počátky těchto smluv nalezneme v čase rozvoje technologií a průmyslové revoluci, která, roku 1883, vyústila v uzavření první univerzální multilaterální mezinárodní konvence, nazvané Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví. Jejím cílem bylo zajistit průmyslově právní ochranu co největšímu počtu zemí, vytvořit předpoklady pro pokud možno stejnou průmyslově právní ochranu ve smluvních zemích, dát v zemích, kde nebyla ještě průmyslově právní ochrana rozvinutá, podnět k jejímu zvýšení, zdokonalení a vytvoření předpokladů pro racionalizaci poskytnutí ochrany průmyslových práv.
Obecná úprava, kterou Pařížská unijní úmluva představuje, je vlastně určitým rámcem pro národní právní úpravy jednotlivých členských států. Podle jejího článku 10 každá smluvní strana musí přijmout účinná právní opatření proti používání falešných údajů o původu zboží a falešných nebo nepravdivých označení původu zboží nebo údajů o výrobci. Článek 10, v návaznosti na čl. 9, této úmluvy upravuje právo smluvních stran na zabavení zboží nebo vyslovení zákazu jeho dovozu, jestliže jsou použity falešné nebo klamavé údaje týkající se označení původu výrobku nebo totožnosti výrobce, továrníka nebo obchodníka. Uvedené sankce se aplikují jak na přímé užívání takového označení (výslovné), tak i na užívání nepřímé (např. vyobrazením). Zabavení nebo zákaz dovozu zboží lze aplikovat pouze tehdy, připouští-li to zákonodárství určité unijní země. Členské státy vytvořily Unii na ochranu průmyslového vlastnictví. Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, známá také jako Pařížská unijní úmluva, de facto, položila základy mezinárodní ochraně označení původu. Mimo to, umožnila uzavírat zvláštní dohody v rámci průmyslového vlastnictví, které ji nejen rozvíjejí, ale také zdokonalují. Patří mezi ně Madridská dohoda o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží, Lisabonská dohoda na ochranu označení původu zboží z roku 1958, která zavádí mezinárodní zápis označení původu výrobků a v neposlední řadě Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights) neboli TRIPS.
TRIPS je nedílnou součástí Dohody o vytvoření Světové obchodní organizace (WTO), čímž je závazná pro všechny členy organizace. Reaguje na změny nejen v obchodu a průmyslu, ale celkový celosvětový vývoj. Definuje pojem zeměpisné označení jako označení, která určují zboží jako zboží, pocházející z území Člena, nebo oblasti, nebo místa tohoto území, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu. TRIPS lze považovat za první světově univerzální systém ochrany zeměpisných označení, protože poskytuje ochranu všem zeměpisným označením. Ochrana v cizině je ovšem podmíněna trváním ochrany v zemi původu. Navíc zavádí dodatečnou ochranu pro vína a lihoviny.
Spolu s evropskou integrací, která reflektovala evropské tradice a hodnoty, včetně zemědělství, vznikla potřeba i regionální ochrany institutů ZO/OP. Tato vedla k vytvoření unijního registračního systému, který chrání, na rozdíl od národní a mezinárodní úpravy, pouze zemědělské výrobky a potraviny. Díky tomuto systému provádí Evropská komise registraci platnou pro celé území Evropské unie. Speciálními právními předpisy poskytuje EU ochranu také vínům a lihovinám.
Pokud jde o právní prostředky ochrany pro výrobky se zapsanými ZO/OP, nabízí se výběr z rozmanité škály možností veřejnoprávní ochrany, a to nejen na vnitrostátní úrovni, ale i na úrovni regionální a mezinárodní. Současně existuje možnost obrany soukromoprávními prostředky, např. postihem nekalé soutěže.
V českém právním řádu jsou zeměpisná označení relativně novým institutem, na rozdíl od označení původu. Ačkoliv jim byla na mezinárodní úrovni zajištěna ochrana Dohodou TRIPS z roku 1994, a kterou je Česká republika, jako člen Světové obchodní organizace, vázána, na národní úrovni se tak stalo až o sedm let později. Přijetí Zákona č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, znamenalo zakotvení ochrany pro tento institut. Zákon reagoval na Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, ve znění Nařízení Rady (ES) č. 535/97 ze dne 17. března 1997, které zavedlo ochranu zeměpisným označením v členských státech Evropské unie. Nařízení č. 2081/92 však, na rozdíl od českého zákona, poskytovalo ochranu pouze zemědělským výrobkům a potravinám.
Zákon č. 452/2001 Sb., upravuje podmínky, za nichž lze získat ochranu označení původu, popřípadě zeměpisného označení, pro zboží, jakož i právní účinky této ochrany. Zároveň v návaznosti na Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, upravuje i tyto pojmy a stanovuje u nich dvoufázové řízení, a to Zákonem č. 375/2007 Sb. V něm je zakotven český Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV) jako prvoinstanční instituce, zpracovávající žádost o zápis. Druhou instancí je Evropská komise, u které probíhá i finální zápis těchto označení produktů. Nařízení č. 510/2006 rovněž zavedlo možnost ochrany pro Zaručené tradiční speciality (ZTS).
Ačkoliv je v českém právu ochrana zeměpisných označení a označení původu koncipována jako ochrana veřejnoprávní, kdy je veřejným zájmem zabraňovat užívání klamavých označení, není vyloučena ani ochrana soukromoprávní. Vzhledem k tomu, že ochrana těchto institutů, která vzniká dnem zápisu do rejstříku, není omezena pouze na osobu do něj zapsanou jako žadatele o zápis. Nejedná se tedy o soubor subjektivních práv majitele práva, vyznačující se výlučnou a absolutní povahou. Naopak jde o objektivní ochranu, kterou může uplatnit každý.
Unijní ochrana je založena na výše zmíněných Nařízeních, nejnověji novelizovaných Nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012, o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin, které zavádí tzv. druhý stupeň režimů jakosti. Vychází z nepovinných údajů, které představují přidanou hodnotu ve formě specifických vlastností. Jedná se o horský produkt a produkt ostrovního zemědělství. Cílem nového Nařízení je pomoci producentům zemědělských výrobků o této hodnotě informovat spotřebitele a zároveň jim ulehčit prosazení se na trhu.
Součástí unijní žádosti musí být i tzv. specifikace, což je vlastně návod na výrobu. Uvádí se v ní postup výroby a suroviny, ale bez přesné receptury (obvykle jsou poměry surovin uváděny v procentuálním rozmezí, ale může se uvádět jen spodní hranice). Nesmí v ní být žádná omezení pro další výrobce z téže oblasti. Tedy každý, kdo specifikaci dodrží, musí mít možnost vyrobit stejný výrobek jako sdružení přihlašovatelů (specifikace musí být volně přístupné na webových stránkách ÚPV). Proto se třeba u pivních žádostí nikdy nesmí uvádět voda z vlastních zdrojů. Vzorem, co je myšleno specifikací, je např. u italského parmezánu údaj o tom, že se vyrábí za přísných hygienických podmínek z nepasterizovaného mléka, a krávy, jejichž mléko se používá, nesmí být krmeny siláží, ale senem (je přesně stanoveno, které byliny v něm nesmí být obsaženy), a že před dojením nebo po krmení telat musí být krávy vykoupány. U Valašského frgálu se uvádí i to, že se používá krátký jednoručný váleček, kterým se těsto rozvaluje do krajů.
Mezinárodní systém ochrany označení původu je koncipován na základě Lisabonské dohody na ochranu označení původu zboží, z 31. října 1958. Jedná se o multilaterální dohodu, jejíž signatáři tvoří Zvláštní unii v rámci Unie na ochranu průmyslového vlastnictví. Zavazují se chránit na svých územích označení výrobků jiných členských zemí Zvláštní unie, která jsou uznávána a chráněna z tohoto titulu v zemi původu a zapsána u Mezinárodního úřadu duševního vlastnictví, kterým je Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), se sídlem v Ženevě. Zápis se u něj provádí na žádost národního úřadu, v našem případě ÚPV, a jeho nezbytnou podmínkou je předchozí registrace v zemi původu. Vzhledem k tomu, že Lisabonská dohoda byla uzavřena v době, kdy existovala ochrana pouze pro označení původu, týká se ochrana mezinárodním zápisem pouze tohoto institutu a nikoliv zeměpisných označení.
Je evidentní, že došlo k uvědomění si důležitosti globální ochrany výrobků a služeb instituty ZO/OP na všech úrovních. Ač se formy ochrany tradiční produkce mnohdy liší, je vidět snaha o její zavedení v co nejširším měřítku.
Rovněž se stále častěji ozývá volání po posílení a rozšíření ochrany, včetně požadavků po kompatibilitě jednotlivých registračních řízení. Nejen, že Evropská unie hodlá zavést ochranu i jiným než zemědělským produktům a potravinám, ale tlačí také na Mezinárodní úřad, aby s ní sjednotil jednotlivé instituty a i on zavedl ochranu zeměpisným označením. Mezinárodní úřad by mohl EU oplatit stejnou měrou a požadovat po ní, aby přestala přihlašovatelům, kteří označují své produkty názvy země, dělat problémy. Evropská komise jen velmi sporadicky, výjimečně a dost nerada zapisuje takovéto názvy, na rozdíl od Mezinárodního úřadu. Ten se zcela řídí Lisabonskou dohodou, kde žádné ustanovení o výjimečném označování názvu zemí původu není, čímž umožňuje registraci takových názvů bez problémů.
Ačkoliv se Evropská unie snaží o jednotné dodržování práv duševního vlastnictví související s názvy, jež v EU požívají ochrany, měla by se soustředit také na ochranu svých členských států a jejich zaregistrovaných označení na mezinárodním poli. Stále ještě existují země, které neuznávají evropskou formu ochrany. Například USA, preferují systém ochranných známek a mnoho evropských názvů pokládají za zdruhovělé. Dost problematické bylo ochránit některé zeměpisné názvy pro vína či lihoviny, včetně francouzského Champagne či Cognac. Přesně to si uvědomila i Světová obchodní organizace, která zavedla zvýšenou ochranu producentům vín a destilátů prostřednictvím TRIPS. Místo bojů se svými členy by jim měla EU vyrazit na pomoc a ruku v ruce s Mezinárodním úřadem se pokusit o harmonizaci práva v oblasti zeměpisných označení a označení původu na mezinárodní úrovni. Pokud by se spojily se Světovou obchodní organizací, která zavazuje více států než Lisabonský systém i EU, mohla by se ochrana formou ZO/OP rozšířit i do zemí, kde je známá jen známkoprávní ochrana, založená na monopolním právu jeho držitele. Právě opak této ochrany u ZO/OP je často haněn, což je ale dosti s podivem, protože tento systém naopak chrání trh před novými cizími soutěžiteli, kteří na něj hodlají vstoupit. Jestliže by se výše zmíněné organizace dokázaly spojit a vysvětlit ostatním státům, že dané instituty ochrany jsou skutečně skvělým nástrojem i pro jejich obchod, a že chtít ochranu pouze pro své výrobky a přitom diskriminovat ostatní soutěžitele z jiných států je kontraproduktivní a neefektivní, mohla by vzniknout reálná světová ochrana ZO/OP s mezinárodními účinky pro všechny státy patřící do těchto organizací. Současné vytvoření závazného mezinárodního registru by poté mělo být podepřeno adekvátními postihy, v případě porušení práv k chráněným názvům.
Bohužel, je to jen v rovině předpokladů a hypotéz, protože silné státy se neustále snaží a budou snažit o upřednostňování svých forem ochrany a svých výrobců s jejich produkty skrz politickou a ekonomickou moc. Budou tlačit na ostatní státy stylem, který, za cenu pro ně malých ústupků, bude stát ty druhé možná i existenci.