Blog

Transfer znalostí

5.5.2017 | Mgr. Michal Beluský

Snad nikdo dnes nepochybuje o tom, že inovace jsou hnacím motorem ekonomiky a stojí za jejím růstem.

Jedním z velkých myslitelů 20. století, jenž poukázal na klíčový význam inovací v ekonomice byl i rodák z Třešti u Jihlavy, Josef Alois Schumpeter. Co vlastně ale toto, v současnosti tak často skloňované slovo, znamená?

Dle Slovníku spisovného jazyka českého označují inovace zejména technické novinky ve výrobě, službách a dalších oblastech lidské činnosti[1]. Dle amerického Business Dictionary se pak jedná spíše o proces překladu těchto novinek, nápadů či vynálezů do výrobků a služeb, jež se tímto zhodnocují, resp. jsou za ně zákazníci ochotni zaplatit víc peněz[2]. Inovace tak činí současné podnikání efektivnější, resp. víc ziskové. Zároveň však mohou inovace vytvářet zcela nové výrobky či služby jako jsou například chytré telefony nebo sociální sítě, kolem kterých následně vznikají nová odvětví lidské činnosti. V soutěži o moderního spotřebitele jsou tak inovace nepostradatelnou zbraní každého podnikatele.

Zdrojem nápadů a vynálezů je člověk, jsou výsledkem jeho tvůrčí duševní činnosti. Oblastí založenou na tvůrčí duševní činnosti člověka je věda. Ta se zaměřuje na soustavné vytváření nových poznatků o přírodě a lidech a rovněž poznává samotnou technologii vytváření těchto poznatků - naše myšlení. Dalo by se tedy říct, že věda je pro inovace tím nejlepším místem? Určitě tomu tak bude, není přece náhodou, že technologičtí giganti našeho věku, jako například společnost Google, mají svůj původ na univerzitách. Na druhou stranu však nelze zaručit, že vědecká výkonnost dané země nebo regionu povede bez dalšího ke zvýšení jejího hrubého domácího produktu nebo jiného obdobného ukazatele[3]. Pozitivní vztah těchto dvou veličin se však jeví jako pravděpodobný. Jednou z činností, jež může tomuto pozitivnímu vztahu napomoct, činností jež pomáhá přetvářet vědecké výsledky v podnikatelské inovace, je právě transfer technologií, v současnosti též označován obecnějším výrazem – transfer znalostí.

Předmětem transferu znalostí je právě výše uvedený překlad znalostí do nových nebo zdokonalených výrobků a služeb. Transfer znalostí probíhá, z mého pohledu, ve třech rovinách. První z nich je vlastní tvůrčí rovina, ve které je původní znalost dále rozvíjena směrem k její aplikaci v běžném životě. Jedním z přímých aplikačních důsledků obecné teorie relativity je například schopnost započítat dilataci času v rámci zvyšování přesnosti družicových polohových systémů. Technologie typu amerického GPS nebo evropského Galilea by tak bez výjimečného vhledu do fungování světa, jež nám přinesl génius Alberta Einsteina, nikdy nebyly možné. Na druhé straně je však pravděpodobné, že toto konkrétní využití (aplikace) Einsteinovy teorie snad pro něj osobně mohlo být příliš dílčí na to, aby se jím sám zabýval. Navíc v rámci realizace funkčního družicového polohového systému zdaleka nebyla využita pouze Einsteinova teorie a provázel ji vznik nejen nových teorií, ale i vynálezů, softwaru a dalších technologií.

Složitost, resp. hloubka současné vědy zapříčinila, že se výzkumné aktivity často rozdělují na tzv. základní (badatelský) nebo taky fundamentální výzkum, tedy teoretickou práci, která je v prvé řadě zaměřena na získávání nových poznatků o nejzákladnějších příčinách jevů a pozorovatelných skutečností. Základní výzkum rozšiřuje a prohlubuje hranice našeho poznání aniž by se však primárně zabýval otázkami využití těchto poznatků. K praktičtějšímu využití má blíž tzv. aplikovaný (cílený) výzkum, jež často hledá inspiraci právě ve výsledcích výzkumu základního, resp. řeší navazující problémy spojené s vývojem jeho výsledků. Je zaměřený na specifické, konkrétní, předem stanovené cíle využití poznatků základního výzkumu.

Na výzkum navazuje vývoj, jenž už má blíž ke shora uvedeným inovacím a může zahrnovat vývoj prototypů, demonstrátorů či funkčních vzorků s výhledem jejich zavedení do sériové výroby. Tato fáze se též někdy nazývá anglickým výrazem „proof of concept“, kde právě onen koncept je výsledkem buď základního nebo aplikovaného výzkumu. Cílem této fáze inovačního snažení je potvrzení nebo vyvrácení určité aplikační nebo dokonce už podnikatelské hypotézy.

Schematicky lze výše popsanou cestu od myšlenky k reálné inovaci popsat například pomocí tzv. TRL[4] metody, jež byla vyvinuta NASA na konci minulého století. V návaznosti na toto schéma by se tak dalo říct, že jedním z úkolů transferu znalostí je tedy proměna znalostí na technologie a následné zvyšování jejich „zralosti“[5]. Tato první rovina transferu znalostí je tedy nemyslitelná bez účasti vědců a specialistů na danou oblast techniky, je náročná na projektové řízení a financování.

Méně technicky zaměřené čitatele tohoto blogu však pravděpodobně budou zajímat další dvě roviny, ve kterých je důležitost vědeckých a technických znalostí nižší a jsou tak vhodné pro širší skupinu absolventů katedry průmyslového vlastnictví metropolitní univerzity. Jedná se zejména o problematiku ochrany průmyslového vlastnictví a marketing technologií[6]., Vektorem těchto dvou dovedností je schopnost oceňovat, resp. ohodnocovat jednotlivé produkty transferu znalostí jako je například licence ke konkrétnímu patentu nebo ocenění obchodního podílu ve výzkumném start-upu.

Kvalitní průmyslově-právní podklady spolu s dobrou marketingovou analýzou rovněž ulehčují vyjednávání s aplikačními partnery, pro které se tak daná transakce stává přehlednější. Vhodně zvolená a škálovatelná průmyslově-právní ochrana spolu s konkrétním hospodářským plánem využití dané znalosti, doloženým prototypy, či dokonce ověřeným v pilotním provozu fungujícího start-upu ve výsledku snižuje investorské riziko na rozumnou míru a ulehčuje tak financování těchto projektů.

Vstup soukromého investora lze však zpravidla po úspěšně ukončené proof of concept fázi (viz výše). Financování projektů transferu znalostí a výzkumu je do tohoto okamžiku zpravidla exkluzivně financované z veřejných zdroj. Přítomnost veřejných zdrojů však zvyšuje náročnost těchto projektů z hlediska zvýšené regulace aktivit veřejně financovaných výzkumných organizací. Tyto výzkumné organizace jsou v rámci evropského soutěžního práva povinny dodržovat pravidla tzv. veřejné podpory. Zjednodušeně řečeno to jednak znamená zákaz využívání veřejného financování k hospodářským činnostem (ze kterých jsou však aktivity v rámci transferu znalostí explicitně vyloučeny), jednak povinnost transferovat znalosti s péčí řádného hospodáře.

Věřím, že jsem výše uvedeným krátkým představením transferu znalostí jako činnosti, jíž se v rámci zvyšování své společenské prospěšnosti výzkumné organizace systematicky zabývají, vzbudil zájem některých studentů katedry průmyslových práv. Případné dotazy proto neváhejte směřovat do mé emailové schránky.

Napište svůj komentář