Blog
Ochrana průmyslového vlastnictví v zahraničí
4.1.2016 | Matěj Machů
V tuto chvíli asi tušíte, jak na ochranu vašeho průmyslového vlastnictví obecně, ale na co pamatovat v případě, že potřebujete svůj nápad, značku nebo design chránit také za hranicemi?
Nejprve je třeba se zamyslet, kde by pro vás měla ochrana vůbec smysl. Nesmíte totiž zapomínat, že zahraniční ochrana je mnohdy i výrazně finančně náročnější než ta česká nejen díky úředním poplatkům, ale také nákladům na zastoupení, což je obvyklý zákonný požadavek pro zahraniční přihlašovatele.
Obecně můžeme zahraniční systémy rozdělit do tří kategorií – národní, regionální a mezinárodní. Žádný systém však v současné době není celosvětový, což zejména tisk rád velkoryse přehlíží. Národními systémy rozumíme jednotlivé prostředky ochrany na úrovni států nebo v některých případech sdružení malého počtu států jako je tomu v případě Beneluxu nebo zemí golfského zálivu. Regionální systémy představují širší dohody více zemí na jednotném řízení či jednotném institutu ochrany. V rámci mezinárodních systémů je však situace komplikovanější, jelikož pro ochranné známky a průmyslové vzory ochrany existuje mezinárodní řízení i udělování ochrany, ale v případě vynálezů se v současné době setkáváme pouze s mezinárodním systémem přihlašování, tedy pouze určitou částí celkového řízení završeného udělením patentu.
Pojďme se však pro přehlednost podívat na jednotlivé prostředky ochrany samostatně. V případě vynálezů nebo obecněji technických řešení máme v České republice k dispozici možnosti dvě, přihlášku vynálezu se žádostí o udělení patentu nebo přihlášku užitného vzoru pro méně technicky inovativní řešení. Přihláška užitného vzoru představuje rychlejší a levnější způsob ochrany, který je však časově výrazně omezen. V zahraničí nicméně nemusí být podobná ochrana vždy k dispozici. Užitné vzory tak, jak je známe, jsou dostupné pouze v určitých zemích, jako je kupříkladu Německo. Některé státy přistupují k užitným vzorům odlišně, kdy Španělsko vyžaduje pouze novost technického řešení, a to pouze na španělském území, nebo Itálie, která klade na užitný vzor požadavky obdobné patentovatelnému vynálezu.
Přihláška vynálezu může v otázkách zahraniční ochrany zdánlivě působit jednodušším způsobem. Institut patentu je znám po celém světě a díky široké účasti na stěžejních mezinárodních úmluvách je zde situace skutečně příznivější, ale přesto nacházíme v jednotlivých zemích podstatné rozdíly i v patentovém právu. Pokud pomineme jednotlivá procesní úskalí řízení před příslušnými úřady, existují i rozdíly v tom, co patentem chráněno být může a co ne. V případě ryze technických řešení se obvykle s řadou překážek nesetkáme, ale co když je náš vynález spíše obchodního charakteru? V takovém případě si na ochranu v České republice můžeme nechat zajít chuť. Existují však země, kde i takové vynálezy ochranu získat mohou. Nejpříznačnějším je taková charakteristika pro Spojené státy, kde obchodní metody především v podobě počítačových programů z ochrany vyloučeny nejsou, musí se v jejich případě ale jednat o skutečně jedinečný nápad. Benevolentními jsou však i jiné země, jako je Austrálie nebo Japonsko. Ve srovnání s Českou republikou však poskytuje širší oblast patentovatelných technologií kupodivu i Evropská patentová úmluva.
Tímto se dostáváme do oblasti regionálních systémů ochrany. V rámci Evropy dlouho existovala snaha o vytvoření jednotného systému patentové ochrany, která však nejprve po relativně dlouhou dobu fungovala a nadále i funguje jako jednotný systém přihlašování, řízení i udělování patentů pro 38 evropských zemí. Ochranu však stále ztěžuje nutnost převodu evropského patentu do jednotlivých zemí s vysokými náklady na překlady a zastoupení. V brzké době bude nicméně možné žádat již o evropský patent s jednotným účinkem, což přinese vynálezcům jednodušší a výhodnější formu ochrany pro takřka celou oblast Evropské unie.
Regionálních uskupení nacházíme více. Například pro země bývalého sovětského svazu je k dispozici jednotný euroasijský patent, případně existují další oblastní systémy také v Africe, které se dokonce neomezují pouze na ochranu vynálezů.
Velké zklamání pro spoustu lidí představuje zjištění, že mezinárodní systém přihlašování vynálezů ve svém důsledku nevede k udělení „světového patentu“. I tak tento systém přináší velkou výhodu tím, že není nutné podávat okamžitě přihlášky ke všem jednotlivým patentovým úřadům. Přihlašovatel podá pouze přihlášku jedinou. Získá tak jednak více času na zhodnocení, ve kterých zemích bude v závěru o patent usilovat a jednak také lepší pozici v následných národních řízeních díky mezinárodnímu průzkumu v otázce, zda je vynález patentovatelným.
Ochrana designu bývá často velmi podceňována. Jeho vlastníci mnohdy sazí spíše na neformální právo autorské případě jiné instituty, kterými je možné bránit kopírování zejména v podobě práva na ochranu před nekalou soutěží. Takový přístup však často přináší vlastníkům značné potíže a vyšší náklady, než by tomu bylo v případě přihlášení průmyslového vzoru. Autorské právo je z principu nepoužitelné pro průmyslový design zejména v zemích spočívajících na anglo-americkém typu práva. Nekalosoutěžní právo obdobně není univerzálně využitelným pro ochranu designu, případně klade na vlastníka často neúnosné podmínky. Přitom v oblasti průmyslové ochrany je situace daleko snazší. Obvykle je pouze třeba, aby byl design nový a dostatečně odlišný od designů starších.
Poté máme opět k dispozici volbu, zda podávat přihlášku národní cestou nebo využít systému regionálního či mezinárodního. Pro průmyslové vzory již delší dobu existuje jednotný evropský systém přihlašování i zápisu u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu. Jedná se o jednoduchý systém získání ochrany designu na úrovni Evropské unie. Díky pouhému registračnímu principu však přihlašovatel nemusí již v průběhu řízení zjistit, zda je jeho design skutečně nový a dostatečně originální.
Mezinárodní formu získání ochrany pro průmyslové vzory nacházíme v podobě haagského systému spravovaného Světovou organizací duševního vlastnictví. Bohužel je v tomto systému nyní začleněno jen relativně malé množství zemí, což jeho užitečnost do určité míry omezuje. Kupodivu není členem ani Česká republika. To však naštěstí není pro české přihlašovatele důvodem k zoufání, jelikož k tomuto systému přistoupila Evropská unie, a tak se účinky rozšířili i k nám. V nedávné době ale došlo k důležitému vývoji v rámci tohoto systému, když se členy stala také Jižní Korea a Spojené státy americké. Toto znamenalo impuls i pro další především asijské země, které projevily o mezinárodní systém svůj zájem.
Pro přihlašovatele zdaleka nejsnazší přístup o ochraně průmyslového vlastnictví existuje v případě ochranných známek. Rozdíly v přístupu k označení výrobků nebo služeb jsou ve srovnání s vynálezy nebo průmyslovými vzory zdaleka nejmenší. Není proto ani náhodou, že skutečně registrace právě ochranných známek pro širší oblast než je pouze Česká republika, rozhodně není výjimečným úkazem. Pokud je označení dostatečně jedinečné, aby spolehlivě identifikovalo vlastníka ve vztahu k danému produktu nebo podnikání, je obvykle způsobilé k ochraně ve většině zemí.
Stejně jako v případě průmyslových vzorů existuje jednotný systém registrace ochranných známek v rámci členských zemí Evropské Unie. Současně také funguje mezinárodní madridský systém založený již v devatenáctém století, který v současné době zahrnuje 113 států, kde je možné o ochranu žádat pomocí jediné přihlášky u Světové organizace duševního vlastnictví.
V každém případě je však vždy třeba důkladně prozkoumat možnosti podle oblasti, pro kterou chceme ochranu získat. Úplná harmonizace práva v oblasti průmyslového vlastnictví dosud neproběhla a bohužel není možné s ní počítat ani v blízké budoucnosti. Díky tomu, že za určitých podmínek může přihlášením vynálezu nebo průmyslového vzoru dojít ke ztrátě možnosti rozšíření této ochrany v jiných zemích, platí v tomto případě přísloví „dvakrát měř a jednou řež“ více než, kdy jindy.